Padesát priorit Bohuslava Sobotky

Řekněme rovnou, že se po Sobotkově prohlášení vyostřuje situace na politické scéně dosud nevídaným způsobem. Nezáleží na počtu zákonů, často jsou projednávány po balících, některé jdou prvního a jiné do druhého čtení, některé navíc čekají na příští schůzi. Je to orientační číslo a jen naznačuje, o kolika zákonech se bude hlasovat. Nezapomeňme přitom, že u jediného zákona se mohou sejít desítky pozměňovacích návrhů.

Podstatné je, že to jsou mimořádně důležité zákony, které úplně mění situaci v mnoha oblastech veřejného života.

Nejdůležitější je balík devíti sociálních zákonů. Kromě důchodů mění v této oblasti úplně všechno - jak se platí dávky sociální podpory včetně nemocenské, jak se mění systém životního minima, jak bude stát podporovat zdravotně postižené. Tyto zákony mají velkou šanci projít hlasy koaličních poslanců. Nepřímo s tím souvisí zákoník práce, který je konfliktní mnohem víc a vládní koalici naopak rozděluje.

Druhou prioritou je stavebnictví, kde se má hlasovat o osmi zákonech. Úplně změní situaci zejména v oblasti veřejných investic. Tady je shoda ve sněmovně velmi široká. Zákony jsou však složité a není samozřejmé, že je sněmovna projedná.

Další zákony se týkají zlepšení podnikatelského prostředí, boje s korupcí, deregulace nájemného, zdravotnictví, vzdělávání, a tak dále. Ve všech vyjmenovaných případech jde o převratné změny, na které se čeká ještě od listopadu 1989, případně od první vlny reformních zákonů počátkem devadesátých let.

Sobotka říká přímo, že slabá podpora ostatních koaličních stran - lidovců a unionistů - dominantní sociální demokraty nezastaví a pro zákony případně najdou podporu u komunistů. Je jisté, že přinejmenším v sociálním oboru se na to mohou spolehnout. Není však třeba opakovat nářek nad tím, jak se sociální demokracie spouští s nereformovanými komunisty a do jakých bídných konců to dovede českou společnost. Když hlasuje sněmovna, nejde o folklór, ale o něco opravdu vážného. Sobotkův vztyčený prst se snaží upozornit na něco zcela normálního. Vláda je vláda, a poslanci by měli hlasovat, jak si ona přeje, když už jí jednou dali důvěru. Svá silná slova nakonec míří nejen na koaliční partnery, ale také dovnitř vlastního klubu, kde se někteří vzpurní poslanci chystají torpédovat některé z navržených zákonů - zvláště ten o zrušení regulace nájmů a také o střetu zájmů. Má pravdu, když fakticky připomíná, že ve vyspělých demokraciích je spolupráce vlády se sněmovnou mnohem hlubší, než u nás. Ke kultivaci demokracie sice používá poněkud neortodoxní výhružku spolupráce s komunisty, v zásadě má však pravdu. Nakonec připomíná i to, že vláda má k prosazení zákonů ještě víc nástrojů, například možnost vyhlásit tolik mimořádných schůzí sněmovny, kolik bude chtít.

Pochybnost však přichází z jiné strany. Představme si, že sněmovna všechny zákony schválí. Překoná nutné překážky, například přehlasuje případné veto Senátu i prezidenta, a zákony začnou platit. Některé od července, jiné od ledna 2007.

Z určitého ohledu to je absurdní. Sociální demokracie vládne od roku 1998, nejdříve sama, pak s dvěma menšími stranami. Za sedm a půl roku provedla jen velmi málo reforma. Za Zemana musela sanovat banky a lákat zahraniční investory. Za Špidly provedla daňovou reformu, jejíž druhý díl ostatně máme ještě před sebou. ČSSD samozřejmě připravila Českou republiku na vstup do Evropské unie. Jinak se ale dělo jen velmi málo. Reformy dosud spaly, zákony se jen připravovaly v přítmí ministerstev.

A najednou se veškerá práce má dokončit, všechny připravované reformy se najednou pošlou do sněmovny - a skutečně není velkou nadsázkou, když se řekne, že na jedinou schůzi. Samozřejmě se desítky složitých zákonů nemohou projednat na úrovni. Zcela podivná je však jiná věc. Sociální demokraté osm let pracovali na zákonech a reformách, zákony schválí - a později má všechny reformy prosadit jiná vláda. Dává to smysl? Co když nastoupí pravicový kabinet a reformy nechá spát, případně ještě schválené zákony zruší.

Sociální demokraté samozřejmě odpoví, že v tom není žádný problém. Pokud dostanou důvěru voličů, reformy uskuteční a také prosadí zákony, které se třeba do voleb nestihnou.

V tom je také hlavní slabina jejich politiky, dokonce větší, než případná družba s komunisty. Berou si voliče za rukojmí své neschopnosti. Ano, dosud jsme prakticky nic nedokázali, připouštějí, ihned však dodávají: musíte nás tedy zvolit, protože jinak naše chyby padnou na vaši hlavu. Budete mít nepořádek v sociální oblasti, ve stavebních zákonech, oblasti nájmů, poroste korupce. A se vším budete muset začít od nuly. Paradoxně tak dávají hlavní důvod, proč volit někoho jiného.