Pád arabské vlády

"Kdyby byla tato rada zvolena", řekl, "získala by mnohem víc moci a legitimity". Konec citátu. "Zbožňuji tento citát", píše Thomas Friedman, "zbožňuji ho především pro jeho otevřenou, odvážnou, nestoudnou a světově ojedinělou licoměrnost". Abú Músá totiž šéfuje Arabské lize. Ani jeden z jejich 22 členských států nemá nejvyššího představitele, který by byl zvolen v demokratických volbách. Músá navíc před válkou dělal všechno, aby ochránil diktátora Saddáma Husajna, který skutečné volby nikdy v životě nevypsal. Legitimita prozatímní vlády 25 Američany vybraných představitelů všech hlavních etnických, náboženských a politických proudů postsaddámovského Iráku je tak nejdemokratičtější reprezentací, kterou kdy tato země měla.

Takže jaká je vlastně reakce arabského světa na pád Saddáma Husajna? Ptá se Thomas Friedman a odpovídá si: "Šok, popírání skutečnosti, obavy a k tomu první náznaky změn". Šok je reakcí na snadnost Saddámovy vojenské porážky, popírání skutečnosti potom nelépe dokumentuje téměř absolutní neexistence jakékoliv veřejné či politické diskuse o Iráku. Jakoby Saddám Husajn a jeho vražedný režim nikdy neexistovali. Jakoby nikdy nedošlo k válce, jakoby nebylo důležité, zda v Iráku byly či nebyly zbraně hromadného ničení. Obavy v arabském světě pak podle Thomase Friedmana panují jak z toho, že se Spojeným státům povede přetvořit Irák v ústavní a demokratizující se společnost, protože to by vytvořilo obrovský tlak na demokratizaci všech ostatních arabských režimů, ale stejně tak i z toho, že se to Spojeným státům nepovede, protože zhroucení Iráku do etnického a náboženského násilí a chaosu by nejspíše přinejmenším sousední země vtáhlo do konfliktu.

Všechno dohromady tak vytváří zcela nové otázky a problémy, které je nutno řešit. Friedman připomíná, že právě díky porážce Saddáma Husajna se v Saúdské Arábii vůbec poprvé vládnoucí dynastie rozhodla povolit dialog mezi dosud segregovanými sunnitskými a šíitskými kleriky. Proč? Irák bude totiž vůbec poprvé v dějinách mít vládu s šíitskou většinou, což je pro mnohé sunnitské arabské režimy, které Šíity tradičně považují za méněcenné, zlom absolutní radikálnosti. Friedman to pro amerického čtenáře srovnává s pocitem, s jakým by rasističtí jižanští běloši v roce 1920 asi sledovali zvolení černocha guvernérem státu Mississippi.

Šok, popírání skutečnosti i obavy, nutí pokrytecké arabské politické myšlení ke změnám. Není to ovšem snadné. V Saúdské Arábii byl nedávno vyhozen pod tlakem vlády novinář, který si dovolil v článku napsat, že sní o Saúdské Arábii, ve které by jeho dcera mohla řídit automobil a on sám chodit k volbám. Dokud nebude jasné, jak to v Iráku dopadne, uzavírá svůj komentář Thomas Friedman, může arabský svět zavírat oči a popírat skutečnost. Ale pokud se v průběhu příštích 2 let v Bagdádu objeví slušná vláda, vzešlá z demokratických voleb, bude to jako byste chtěli ignorovat nejsilnější myslitelné zemětřesení.

Abdul Rahmal al-Rašíd z londýnského arabského listu Ašark al-Awsat to Thomasu Friedmanovi vysvětlil takto: "Je to směs vlivu, jaký měl šok z porážky v palestinsko-izraelské válce v roce 1967 a změny myšlení v regionu, které následovalo po Napoleonově invazi do Egypta. Nevím, jak to nakonec dopadne, ale zdá se mi, že výsledek bude pozitivní", řekl Abdul al Rašíd a tolik i z komentáře Thomase Friedmana.

Na jih od Bagdádu se začínají do služby zapojovat jednotky z dalších 22 zemí. Mezi nimi i Slováci, Poláci, Lotyši, Litevci, Maďaři, Ukrajinci, Thajci či Španělé. Od září bude 5 provincií pod Bagdádem známé jako polský sektor. Bude mít polské velení a bude v něm sloužit téměř 2000 vojáků z elitní 12. mechanizované divize polské armády. Co z toho plyne? Abych si pomohl Friedmanovým přirovnáním: Mezinárodní společenství má šanci během krátké doby vytvořit v celém arabském světě zemětřesení, které už žádnému z šéfů Arabské ligy nedovolí pokrytecky lhát a žádnému arabskému režimu nedovolí, aby vyhazoval novináře z práce za to, že sní o vlasti, ve které by ženám bylo dovoleno řídit auto a alespoň mužům chodit k volbám. To není málo. Bude to trvat ještě dlouho a nebude to snadné, ale i přes potíže v domácí politice stojí za to být u toho.

<!-- <<< -->