Pacient-zdravotnictví a jeho léčba

Tvrzení, že je naše zdravotnictví "podfinancované" (za to slovo se omlouvám), není žádná diagnóza. Jako bychom řekli, že se buňkám nedostává kyslík. To může být způsobeno jeho nedostatkem v ovzduší, tou či onou otravou, srdečním selháním, důkladným puštěním žilou, škrcením, topením a bůhví, čím ještě. - Pokud jde o zdravotnictví, je diagnostická úvaha ztížena tím, že různé skupiny účastníků provozu mají různé zájmy, a podle toho zdůrazňují některou z mnoha jeho chorob a pomíjejí ty druhé.

Díky pokrokům medicíny zdravotnictví teoreticky nabízí stále více služeb, které však nelze prakticky poskytnout, protože je nemá kdo zaplatit. To se říká hezky, protože jde o celosvětový problém, z něhož pro naše konkrétní subjekty neplyne žádná konkrétní odpovědnost. - Jinak je tomu, zaměříme-li se na plýtvání. Kdyby byly popsány všechny jeho podoby, vznikla by objemná příručka, která by svým rozsahem předčila tu nejdůkladnější učebnici patologie. Ty nápadnější jsou notoricky zmiňovány (např. nákup drahých přístrojů, které jsou nevyužity). Pozornosti unikají tisíce dalších, nenápadných, často místně specifických, ale mnohem absurdnějších. Jen pro ilustraci příklad z mnohých: pacientka z Ostravy je propouštěna z pražské kliniky, je ochotna jet domů vlakem, ale potřebovala by odvézt na Hlavní nádraží. To prý nejde, ale je možno poskytnout sanitku, která ji odveze až do Ostravy.

Tím se dostáváme k další chorobě, a tou je stávající organizační struktura, legislativa, kvalita řízení a kompetence managementu. - Další chorobou je pak stav zdravotnického uvědomění obyvatelstva, jeho návyky a postoje a zejména jeho očekávání adresovaná resortu zdravotnictví. Další představují postoje samotných zdravotníků, jejich důvodný pocit nedostatečného hmotného hodnocení i případné obavy do budoucna. Všechny tyto faktory se podílejí na krizi resortu a jejich setrvačnost funguje jako brzda případných reformních snah. A to vše se odehrává v prostředí, které určuje deficitní státní rozpočet.

Jak z toho ven? Ta otázka nás tíží skoro patnáct let, ale na odpovědi se ne a ne shodnout. Ne že by byla nepředstavitelná, ale všem je jasné, že bude nepříjemná. Nejen zdravotníkům, ale hlavně veřejnosti. Neduhy zdravotnictví nelze léčit rozpočtovou infuzí peněz, neboť nejsou (a nebyla by to léčba), ale ani transplantací nějakého modelu, který se po léta a organicky utvářel jinde. Ani modelu vymyšleného za psacím stolem. Na léčbu šokem tu není recept. I kdyby byl, nebyla by tzv. politicky průchodná. Nezbývá než metoda postupných kroků a krůčků. Kde učinit ty první, jde-li o onemocnění systémové? Podle dosavadních zkušeností asi tam, kde bude cesta nejschůdnější.

O reformě uvažuje resortní ministryně, která je i místopředsedkyní zatím nejsilnější levicové strany. Strany, o níž se smíme domnívat, že tlumočí postoje a city širší veřejnosti, snad i té její části, která se cítí reformou ohrožena. Je to vlastně příznivá okolnost. Proč? Protože pravicová iniciativa, patrně ráznější, by byla asi méně průchodná, neboť by vyvolala odpor spojené parlamentní levice. Ale ani tak není vyhráno. Paní ministryni čeká nejvíc práce s její vlastní stranou. Ta se už jednoho nepopulárního úkolu (reformy veřejných financí) ujala. Ujme se i tohoto? Bylo by to rozhodně lepší, než kdyby si reformu vynutil kolaps resortu.