Otázky kolem hornické stávky

18. prosinec 2000

Jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet - tak by se dal shrnout dojem, který na nedělní televizní obrazovce dělali zástupce vedení Mostecké uhelné společnosti a údajně nejvážnější zájemce o koupi dolu Kohinoor Ladislav Pleticha. Oč jim doopravdy jde, nedalo se v jejich téměř hodinové diskusi jednoznačně rozpoznat, ale horníci, kteří 31. března odmítli vyfárat a od té doby vedou v podzemí okupační stávku, to nejspíš nebudou. Rozhodně ne v prvé řadě.

Hlavní roli hrají zřejmě státní dotace na útlum dolu. Při minulé okupační stávce na Kohinooru je vláda slíbila zvýšit na 600 milionů , ale o tři měsíce později, 1.března letošního roku zredukovala svůj příslib na necelých 162 milionů korun. To spustilo lavinu současných událostí, kdy si havíři chtějí de facto vystávkovat, aby důl byl prodán novému majiteli, který jej neuzavře hned, ale bude na něm těžit dalších pět let, jak předpokládal původní státní plán útlumu. Ten, na který ale teď očividně nejsou ve státní pokladně peníze.

Za zamyšlení by přitom stálo, proč je Kohinoor vlastně pro MUS tolik nerentabilní, jak její představitelé neustále tvrdí. Jde totiž údajně o relativně moderní, dobře vybavenou šachtu, kde se těží hlubinnou metodou a nikoli, jako je tomu u většiny ostatních dolů Mostecké uhelné společnosti, povrchově.

Celkově chce MUS těžit 13,5 milionu tun uhlí ročně, protože pro takové množství prý najde odbyt. Kohinoor přispívá do tohoto množství 1,6 miliony tun, ale těžba v této lokalitě je údajně organizována na úkor těžby v jiných povrchových dolech. Jinými slovy, těžit na povrchu přijde levněji a tak se vyplatí Kohinoor zavřít. Vtírá se otázka, zda nejsou špatně nastaveny základní parametry, když je deset let po pádu komunismu očividně pořád ještě levnější drancovat plošně krajinu, než těžit pod zemí, kam se dá navíc do vytěžených prostor ukládat neutralizovaný odpad.

Tato metoda je ekologicky určitě šetrnější a pokud je povrchová těžba levnější, pak zřejmě proto, že náklady na obnovu krajiny očividně nejsou do celkové kalkulace řádně promítnuty.

Základní problém severních Čech by ale nevyřešilo ani to: lidé, kteří tam žijí, budou muset vzít jednou na vědomí, že s těžbou uhlí jako perspektivním odvětvím je konec. "Já jsem horník, kdo je víc"- už prostě dávno neplatí, jenže žádná z polistopadových vlád se zatím neodvážila říci to horníkům do očí a hlavně vyvodit z toho důsledky.

V televizním dokumentu o nezaměstnanosti, který vysílala ČT 2 předminulou neděli, hovořil starosta Mostu inženýr Jiří Šulc například o tom, že je v žateckém regionu už deset let nepoužívané vojenské letiště: 250 hektarů rovné plochy stoprocentně ve vlastnictví státu mezi Louny, Žatcem, Chomutovem, Jirkovem a Mostem, kde v dosahu 50 kilometrů žije čtvrt milionu lidí.

Ideálnější prostor na průmyslovou zónu se ve vstřední Evropě podle starostových slov stěží najde. Prostor letiště sice mohou přilehlé obce teoreticky využívat, ovšem jen za předpokladu, že jeho letištní fukce zůstane zachována.

To samozřejmě souvisí s obrannou koncepcí státu - a teď už i západní aliance - ale jde-li o tak katastrofálně postižený region, nebylo by od věci tuto koncepci rychle přehodnotit. Takových nepoužívaných letištních ploch jsou totiž v ČR desítky a těžiště vzdušné obranné koncepce by se možná dalo přesunout ze Žatecka o kousek vedle, aniž by tím obranyschopnost utrpěla.

Na podporu zaměstnanosti a výstavbu průmyslových zón navíc ve státním rozpočtu peníze jsou, protože to je - právě kromě resortu obrany - dneska prakticky jediná oblast, na kterou se výdaje rok od roku zvyšují. Nezaměstnaní horníci by se sice asi těžko přeškolili na pracovníky v high-tech odvětvích, ale při výstavbě zóny a při stavbě infrastruktury v celém regionu by mohli najít uplatnění. Možná ne za platy 15-20000 korun, na které jsou doposud na šachtách zvyklí, zato ale s pesrpektivou, že se podílejí na tvorbě něčeho, co bude mít smysl alespoň pro jejich děti.

Spustit audio

Více z pořadu