Osvětim

Politici nevyhověli snažným prosbám, aby rozbombardovali železniční trať vedoucí do lágrů na polském území a zachránili tak například desítky tisíc maďarských Židů deportovaných až v poslední fázi války. Odůvodňovali to tím, že je to daleko od linie fronty v západní Evropě a že letadla potřebují k mohutným ofenzivám jinde. Zastávali názor, že jejich hlavním cílem je porazit hitlerovská vojska a vše ostatní přijde na řadu až potom. Kolik vězňů v koncentračních táborech za to zaplatilo životem, nikdy nikdo nespočítal a nespočítá.

Symbolem a obrazem koncentračních táborů se stala Osvětim, osvobozená 27. ledna 1945. Pro 7000 vězňů, kteří v táboře v té době zbývali, to znamenalo konec války a konec utrpení. Ti však představovali pouhý zbytek, zbyteček osazenstva tábora, které bylo dříve mnohonásobně početnější. V Osvětimi byly ve skutečnosti tři hlavní tábory: Osvětim 1, zřízený v roce 1940, Osvětim-Březinka, což byl vyhlazovací tábor, který nedobrovolně pomáhali stavět sovětští váleční zajatci a který měl v roce 1944 kapacitu 90 000 vězňů, a Osvětim- Monowice. V letech 1942-44 bylo zřízeno ještě na 40 podtáborů celého komplexu, například Ovětim-Buna, kde se ve spolupráci s firmou IG Farben vyráběl jedovatý cyklon B, sloužící k vraždění v plynových komorách.

Pak však Rudá armáda postupovala, a když se blížila k Osvětimi, snažili se nacisté zahladit stopy svých zločinů. Drtivou většinu vězňů přemístili nebo se snažili přemístit do jiných táborů, čtyři plynové komory i krematoria vyhodili do vzduchu a snažili se zlikvidovat i písemné doklady. Je nutné podotknout, že obdobně se chovali i jinde, takže například z vyhlazovacího tábora Treblinka nezůstalo prakticky nic. Nebylo to příliš namáhavé, poněvadž vyhlazovací část tábora tvořila jen cesta od vlakové vlečky přímo do plynových komor. Naopak v objektech Osvětimi se toho zachovalo hodně, a proto se také z Osvětimi stalo velké a strašlivé muzeum, které návštěvníkům připomíná, co všechno jsou lidé schopni jiným lidem udělat.