Osmičková výročí: předvečer a průběh února 1948

Leckoho možná napadne otázka, z jakého důvodu se komunisté nepokusili převzít moc hned po osvobození v květnu roku 1945. Podmínky byly zcela jistě příznivé: v zemi byla sovětská vojska, všeobecně oslavovaných obyvatelstvem, a komunistická strana vyšla z odboje jako velká národní strana mající podíl na obnově čs. státu a zároveň reálně jediná strukturovaná síla, schopná usměrňovat touhy po změně, které v té době pociťovaly široké vrstvy československé společnosti. Odpověď je nasnadě, taková politika by vedla ke zhoršení vztahů mezi Východem a Západem. KSČ proto zvolila poněkud zdlouhavější postup uchopení moci.

Přijetím Košického vládního programu všechny politické strany v podstatě akceptovaly koncepci přechodu k socialismu. Úkolem KSČ mělo v prvé řadě být, aby obyvatelstvo přijalo socializaci především jako dílo samotných komunistů, tím by strana mimo jiné získala maximální kontrolu nad dělnictvem a odborovými organizacemi. Komunisté také toužili zvýšit svůj vliv na chod státu mnohem užší spoluprací se sociálními demokraty na půdě Národní fronty. Klíčovou roli také měli sehrát členové a sympatizanti KSČ dosazení do rozličných funkcí všech úrovní ve státním aparátu.

Za příklad socializace, obecně přijímané téměř veškerým obyvatelstvem napříč politickou orientací, můžeme považovat zestátnění větších podniků a firem. V zemědělství se naskytla možnost přidělovat bezzemkům z vnitrozemí ornou půdu i celá vybavená hospodářství po odsunutých sudetských Němcích a šlechtě německého původu. Jelikož v čele ministerstva zemědělství stál komunista a jeho spolustraníci z velké části obsadili i aparáty zemědělských úřadů, těžila ze situace především KSČ.

Asi všeobecně známou kapitolu představuje ovládnutí silových resortů, které se komunistům podařilo až nezvykle bezproblémově. Do čela ministerstva vnitra byl dosazen Václav Nosek, který již po několika měsících svého úřadování nenechával nikoho na pochybách o svých skutečných úmyslech. Funkci ministra obrany obdržel gen. Ludvík Svoboda. Až o mnoho let později se zjistilo, že šlo o tajného příslušníka KSČ. Jen zásluhou jisté benevolence, nevšímavosti, místy až politické neschopnosti a strachu z rozbrojů v Národní frontě na straně demokratických stran došlo k vyhrocení situace v bezpečnostních složkách až ve druhé polovině roku 1946.

Logo|foto:Český rozhlas

Přímá cesta k moci

Postupně mizela ochota československých komunistů k jakýmkoli kompromisům, jejich jednání se stávalo čím dál více autoritářským a konfrontačním. Týkalo se to zejména otázek dalšího znárodňování, hospodářské politiky či svobody a vyváženosti informací. KSČ se podařilo řešení zásadních otázek přenést tzv. na ulici. Tajně organizovala stávky, podepisování nejrůznějších rezolucí, uchylovala se i k různým provokacím, pro něž využívala služby již ovládnutých státních institucí a tajných služeb.

Neměla by být ale zapomenuta ani úloha Moskvy. Té vadila zdlouhavost i způsob, s jakým tehdy ještě relativně autonomní KSČ postupně ovládala stát. To se odrazilo i ve známých jednáních o přijetí Marshallova plánu. Ten mohl být pro zemi sužovanou hospodářskými obtížemi, nevýkonností znárodněných průmyslových podniků i neúrodou v zemědělství velkou šancí na zlepšení situace. Českoslovenští představitelé, komunisty nevyjímaje, proto odletěli v červnu 1947 do SSSR jednat o možnosti jeho přijetí. Výsledek je znám a není ho třeba nijak více zmiňovat, pod jeho dojmem demokratické západní země nad ČSR obrazně řečeno zlomily hůl a čs. stát se dostal do ještě většího vleku sovětské politiky. Vnitropolitická situace pak vyvrcholila v únoru 1948.

Předmětem rozhodujícího sporu ve vládě se staly změny ve velitelství Sboru národní bezpečnosti. Demokratické strany konečně prohlédly reálnost komunistické hrozby a požadovaly objasnění krčmaňského případu (poštou doručené výbušniny ministrům Masarykovi, Drtinovi a Zenklovi) i mostecké aféry (státní bezpečnost se za pomoci agenta pokusila obvinit špičky národněsocialistické strany z přípravy státního převratu). Dále chtěly vytvořit komisi pro vyšetřování postupu bezpečnostních orgánů na Slovensku v souvislostí s vykonstruovaným obviněním tamní Demokratické strany. Napětí se dále vystupňovalo, když ministr vnitra Václav Nosek svévolně rozhodl o přemísťování zemských velitelů SNB a přes odpor vlády odmítal své rozhodnutí změnit. Důvod by prostý, tyto přesuny měly komunistům zajistit úplnou kontrolu hlavního města.

Logo|foto:Český rozhlas

V návaznosti na Noskovo chování reagovali ministři národně socialistické, lidové a demokratické strany tak, že dne 20. února 1948 podali demisi. Doufali, že v rozhodujícím okamžiku se k nim připojí i sociálnědemokratičtí ministři, kteří v posledních střetnutích spolupracovali s protikomunistickým bokem. Spoléhali také na značné pravomoci prezidenta. Ten mohl jmenovat úřednickou vládu a vypsat předčasné nové volby, případně demisi odmítnout.

Další sled událostí potvrdil silnou pozici KSČ. Prezident Beneš v atmosféře dokonale zinscenovaných masových demonstrací a obav z občanské války nenašel dostatek síly k tomu, aby se vzepřel a dne 25. února 1948 demisi přijal a jmenoval vládu složenou téměř výlučně z komunistů a jejich nejvěrnějších spojenců. Považovat výše zmíněné za chybu E. Beneše by ovšem bylo příliš krátkozraké. V celé nahotě se tu projevila neschopnost užší spolupráce a odpovídající komunikace uvnitř bloku demokratických stran, nízká politická prozíravost jejich předáků i neochota vzít na sebe zodpovědnost a tvrdě se postavit komunistickému tlaku.

Logo|foto:Český rozhlas

Vládní krize tak vyústila v politický převrat, únorový komunistický puč, komunistickou ideologií označován za tzv. Vítězný únor, který následně vyvrcholil přijetím komunistické ústavy 9. 5. 1948.

Čelý rozhovor s doc. Václavem Veberem si můžete poslechnout v historickém magazínu Zrcadlo, který měl premiéru 15. 2. 2008.