Osmdesátiny "Přítomnosti"

Po válce (tedy po návratu z koncentráku) Peroutka ve vydávání svého týdeníku pokračoval (nyní pod názvem Dnešek), ale záhy po únorovém převratu odešel do exilu a věru dobře učinil. Pokus obnovit časopis v exilu se nezdařil. Zřejmě proto, že zájem jeho potenciální čtenářské obce zcela uspokojovalo Tigridovo Svědectví. - Doma však stesk po Peroutkově novinářském stylu a po jeho Přítomnosti trval a zesílil zejména v disentu za tzv. normalizace. Skupina lidí kolem Petra Pitharta a Jana Víta obnovila její vydávání na jaře 1990. Jistě tomu napomohl fakt, že se Petr Pithart stal českým premiérem. Sám k této skupině patřím, a proto se netajím sympatiemi k této iniciativě.

Polistopadová Přítomnost byla měsíčníkem formátu A3. Její podoba nezapřela tehdejší rozmáchlý idealismus jejích obnovitelů. I když skýtala prostor autorům, kteří jsou dodnes řazeni k intelektuální, publicistické, ba i výtvarné špičce, nepodařilo se jí shromáždit kolem sebe čtenářskou obec početnou natolik, aby ji uživila. Její původní podoba proto v roce 1992 zanikla. Přítomnost pak vycházela nějaký čas jako příloha tehdejších Literárních novin.

Stalo se však, že se Martin Jan Stránský, potomek českých exulantů peroutkovské ražby a pravnuk zakladatele Lidových novin, rozhodl vrátit se z rodných USA do vlasti svých předků a obnovit Přítomnost. Krátce tu tedy byly Přítomnosti dvě. Ty se ale spojily v měsíčník formátu A4, který vycházel do roku 2000. Finanční potíže si pak vynutily jeho změnu v čtvrtletník vycházející dodnes, byť s budoucností nejistou.

Lze se ptát, zda je současná Přítomnost stále ještě dědičkou té peroutkovské. Zatím o tom nikdo nezapochyboval. Ani arbitři natolik kompetentní jako paní Slávka Peroutková a nedávno zemřelý Pavel Tigrid. Své osmdesátiny tedy slavila Přítomnost právem. - Za zamyšlení však stojí svízelnost její pozice na dnešní mediální scéně, lépe a důrazněji řečeno, na našem mediálním trhu.

Za první republiky vycházela jako týdeník v nákladu nijak závratném (nemýlím-li se, asi v 3-tisícovém). Neměla remitendu ani finanční potíže. Těšila se respektu na politické pravici i levici, dokonce i mezi rozumně uvažujícími sudetskými Němci. Po válce už to bylo jiné. Pod názvem Dnešek si uchovala všechny předválečné přednosti i početnost čtenářů, ale její hlas v ideologicky zjitřené době slábl. Objevili se i zavilí nepřátelé, zejména v řadách KSČ, která se právě chystala šturmovat stát. Peroutka proto učinil velmi dobře, že odešel do exilu.

Proč se Přítomnosti nedaří dnes, v době znovu nabyté politické svobody? I když mohu být jako její sympatizant nařčen z podjatosti, pokusím se pojmenovat příčiny. - Stará Přítomnost se opírala o střední stav, který byl rozbit. Také o tehdejší intelektuální elitu, která je dnes rozprášena. Tehdejší politická reprezentace - s výjimkou radikálních okrajových formací - byla vzdělanější. Myslitelů, kteří by dokázali podnětně zaujmout, je v dnešních politických stranách méně než šafránu. A pak je tu prekérní problém široké veřejnosti, z níž pochází kádr adresátů jakéhokoli média. Hodnotit kvality veřejnosti je vždycky riskantní, ale ona nějaké kvality vždycky má. Proto má smysl mluvit o vzdělanostní úrovni národa. Řekl bych, že ta je dnes nižší než za první republiky. V náladovém spektru dnešního veřejného mínění převažují dvě polohy: ideologická zjitřenost a její protipól, rezignovanost. Srovnejme dnešní přitažlivost názorových časopisů na jedné straně a bulvárních médií na té druhé. Nelze nevidět odklon od analytického myšlení k zábavnosti a u mladých rozšířenou nechuť číst.

To nejsou příznivé podmínky pro přežívání časopisů jako Přítomnost a jí podobné. Co jim tedy zbývá? Něco ano. Je to úloha tzv. "staré gardy", která bojuje do posledního dechu. A pak se možná najde někdo, kdo převezme korouhev.

Na závěr uvedu příběh, který patří do rubriky "veřejnost". Je anekdotický. Týká se týdeníku Respekt, s nímž nemohu být spojován, i když ho čtu se zájmem. Kdosi půjčil jedno číslo Respektu dámě s vysokoškolským vzděláním humanitního směru. Měla ho v rukou poprvé a byla mile překvapena. Když ho vracela, pochválila ho, ale znepokojeně dodala: "Nojo, ale je strašně drahý!" - Respekt stojí 25 korun týdně. Uvažme, kolikrát týdně utratí spousta lidí tuto částku za věci nikoli nezbytné. - Ach jo!