Ošidnost historických podobností a rozdílů

Hlavně ty mínusy se zpravidla dobře hodí. Kolikrát jsme jen v poslední době slyšeli rovnici Saddám rovná se Hitler nebo Mnichov budiž nám výstrahou, že proti zlu se musí včas zakročit.

Zde ovšem nastupuje jistý rozpor mezi dvěma lidovými moudrostmi. Na jedné straně, že historie je učitelkou života a na straně druhé, že nikdy nevstupujeme znovu do téže řeky. Jistěže, Saddám i Hitler mají jednoho společného jmenovatele a tím je zlo. Ale historické i geografické umístění každého z nich je naprosto odlišné. To je jasné na první pohled.

Při trochu důkladnějším pohledu dojdeme také poměrně snadno k závěru, že Saddámův mocenský vzestup byl zřejmě více kryt silami mezinárodními, kdežto Hitlera podporovali především domácí němečtí zbrojaři a průmyslníci, kteří nakonec také ochotně dodali smrtící plyn cyklon B do Osvětimi.

Saddáma si po léta předcházel kdekdo. Třeba už v roce 1975 ho se svým rutinně širokým úsměvem vítal v Paříži tehdejší premiér Jacques Chirac. Sotva to asi bylo bez souvislosti s dodávkou francouzského jaderného reaktoru Osirak, který o pouhý rok později dorazil přímo do Iráku a který pak těsně před jeho spuštěním v červnu roku 1981 zřejmě proti mezinárodně právním regulím, ale ve zdravém pudu sebezáchovy, zničilo izraelské letectvo. Jaderný program Iráku byl pak ovšem zrekonstruován a ještě uspíšen opět s francouzskou, německou i s jinou podporou v roce 1988.

Hitlera začátkem třicátých let naopak západní demokraté nejdřív lehkomyslně ignorovali a později se ho spíše štítili. Teprve v předmnichovských a mnichovských dnech s ním skutečně začali jednat. Ale to, co se odehrávalo před pětašedesáti lety, bylo té dnešní irácké situaci podobné snad jen v jednom, a to v tom, že i tehdy bylo už pozdě.

Hitler sice ještě zdaleka nebyl tak silný, jako o rok později, ale to nic nemění na tom, že Západ a také Sovětský svaz byl na válku absolutně nepřipraven, jak se ostatně ukázalo během následujících tří let, kdy všichni jen bezmocně přihlíželi k tomu, jak Hitler obsazuje celou Evropu. Teprve když se řádně vyzbrojila Amerika, bylo možné ve strašné válce Hitlera porazit.

Dnes, i když to vypadá od Mnichova zcela odlišně a po zuby ozbrojená Amerika s Anglií začaly proti Saddámovi preventivní válku, je tu s dobou mnichovskou právě ta jedna závažná podobnost. I teď je možná už pozdě, neboť právě ty světové síly, které jsou dnes proti irácké válce, po léta buď k Saddámovu vyzbrojování mlčely a nebo, jako právě Francie a Německo, mu i pomáhaly. A i když bohdá válka proti samotnému Saddámovi nebude tak krutá a globální, jako byla ta proti Hitlerovi a jeho dodatečným spojencům v Římě a v Tokiu, neměli bychom přehlížet jednu věc, kterou přehlédli demokratičtí vítězové druhé světové války. Že totiž porážka Hitlera otevřela široká vrata novým geopolitickým problémům, s nimiž se pak oni vítězové museli potýkat dalších čtyřicet let a které dodnes nejsou uspokojivě vyřešeny.

Je nutné se obávat, že jakkoliv válka proti Saddámovi bude menší, než ta proti Hitlerovi, problémy, které otevře, mohou v lecčems ty tehdejší ještě překonat.