Opozice ukázala svaly, koalice předvedla jednotu

Na rozdíl od návrhů zákonů přitom tedy nezáleží, kolik je poslanců v sále. Každý kdo nehlasuje pro nedůvěru, hlasuje proti ní. Hojdarovo hlasování je tedy dalším, jeho ne zcela průhledným gestem.

Vláda hlasování o nedůvěře přestála a hned nato pokračovala v přijímání dalších reformních zákonů, které mají ulehčit státnímu dluhu. Prošlo zvýšení spotřebních daní na alkohol, benzín a cigarety, a také některé z dalších 11 reformních zákonů, například novela zákona o stavebním spoření. Nad vládní většinou sice zůstává nadále otazník, poslanec Hojdar odmítá s vládou spolupracovat, zároveň ale, jak potvrdil hlavně svým hlasováním o nedůvěře, nehodlá vládu úplně potopit.

Těžké je vyznat se ve vnitřních pochodech poslance Hojdara a neumějí to ani jeho straničtí kolegové, včetně těch, kteří mu léta byli na blízku. Pozoruhodná je charakteristika místopředsedy ČSSD a ministra vnitra Grosse, podle něj je totiž Hojdar ve velmi složitém psychickém stavu. Také těžko říci, co to může znamenat, zvláště když poslanec Hojdar vytrvale naznačuje, že je na něj prý vyvíjen nátlak a že je odposloucháván. Buď se poslanec opravdu pomátl a nebo se kolem něj hraje opravdu podivná hra, jak také naznačil ministr Gross. Kdo ji ale hraje, to by jistě veřejnost mohlo zajímat.

Vláda vyjde z hlasování o nedůvěře posílena, shodují se někteří politologové. To je určitě otázka. Na jedné straně je zřejmé, že žádná ze stávajících politických skupin, ať už koaličních nebo opozičních, nemá dostatečnou sílu na přeskupení politických sil a nemá ani žádnou alternativní koncepci. Na druhé straně je vláda ve stejných problémech, jako tomu bylo před hlasováním. Vládní strany se zamotávají do pastí svých předvolebních slibů a uvnitř nich sílí vnitrostranická kritika. První zkouškou projde za nějaký čas vládní KDU-ČSL, kde se proti stávajícímu předsedovi, Cyrilu Svobodovi, hodlají postavit hned 3 protikandidáti, což samo o sobě svědčí o vnitrostranickém pnutí.

Vnitrostranicky to nemá, ale naštěstí pro vládu, jednoduché ani opozice. Předseda ODS Topolánek byl před necelým rokem zvolen do čela strany s nadějí, že nastolí razantní politický kurz. Zatím se mu to příliš nedaří, jeho ODS působí dojmem psa, který mnoho štěká a příliš nekouše. Jeho handicap je také zajisté v tom, že není poslancem. A nemůže tedy přímo z parlamentní tribuny přímo konfrontovat vládu. Vláda totiž do Senátu, kde Topolánek zasedá, zase tak často nechodí.

Navíc Topolánkovi brzy skončí mandát. A jeho obhajoba nebude bez obtíží. Určitě zajímavý je pak postoj poslanců KSČM, o nich panovala pochybnost, zda-li se k návrhu ODS na vyslovení nedůvěry připojí. Nakonec tak všichni, kromě nemocného poslance Mandíka, učinili. Jejich alternativa případné nové vlády je vcelku jasná, má to být vláda levicová, nejlépe jednobarevná vláda Sociální demokracie, ovšem bez premiéra Špidly. Komunisté tedy vyslovují nedůvěru této vládě, ale jiné, v podobném složení, by důvěru snad dali. Jak se zdá, na levicovém politikovi Špidlovi v jejím čele jim vadí hlavně to, že s nimi nechce spolupracovat a dává přednost KDU-ČSL a Unii svobody.

Jak se občas říká, po hlasování jako předním. Opozice ukázala svaly, koalice předvedla jednotu. Nic jiného se za současného politického uspořádání nedalo čekat ani z jedné, ani z druhé strany.