Opět přímá volba prezidenta

Přesto s přímou volbou prezidenta je velká potíž. Její problémy už byly naznačeny. Politické strany neodolají podlehnout průzkumům veřejného mínění, které je přímé volbě velmi nakloněno. Jenže jinak svědčí mnoho věcí proti ní. Především - není vůbec jasné, z jakého důvodu vůbec je tak silná podpora veřejnosti přímé volbě. Zdá se, že jde spíše o emocionální pocit, že o tak prestižní funkci by měli rozhodovat všichni občané. Jako kdyby poslanci a senátoři, kteří ho volí nyní, všechny občany nezastupovali. Stejně tak by bylo zajímavé zjistit, zda-li všichni, kteří přímou volbu prezidenta podporují, byli by také ochotni k volbám se dostavit. Zavedením dalších voleb by se Česká republika stala státem, kde se minimálně každý rok konají nějaké volby.

Občané by volili poslance, senátory, evropské poslance, zastupitele obcí, městských částí, krajů a nově také prezidenta. Tím by bezesporu došlo k degradaci voleb a volební účast by poklesla. Řešením by pak možná byla určitá kumulace voleb, jako nyní se už volí zároveň do Senátu a do zastupitelstev obcí a krajů. Další argument proti přímé volbě - nemá v České republice tradici. Po celou dobu její existence i existence Československa volil prezidenta Parlament. Neexistuje přitom mnoho důvodů, proč by se to mělo měnit. Jedním z takových byla při minulé volbě možná neschopnost prezidenta zvolit, ale to je spíše otázka politické kultury než volebního systému.

Opozice proti přímé volbě prezidenta je velká a jde napříč politickými stranami. Důkazem je, že poslanecká komise, která měla připravit změny Ústavy, navrhla prozatím o změně volby prezidenta nejednat. Řada zákonodárců z koalice i opozice se vyjadřuje proti přímé volbě. Ústavní změny přitom musejí být schváleny v Poslanecké sněmovně i Senátu třípětinovou většinou. Zdá se, že se jí nepodaří sehnat. Nic se nestane, snad kromě toho, že některé politické strany nesplní svůj program. Ovšem je důležitá otázka, zda-li se voliči při svém rozhodování opravdu nejvíce zajímali o navrhovaný způsob volby prezidenta.

Nejspíš to není úplně nejdůležitější téma veřejné diskuse. Prezident je v České republice sice osoba těšící se tradičně velké autoritě, avšak jeho rozhodovací pravomoci, které by ovlivnily každodenní život lidí, nejsou velké. Z toho důvodu je vcelku jedno, jakým způsobem bude volen. Pro volbu přímou jistě svědčí, že by tak disponoval mandátem jiného druhu než má Parlament a jako součást moci výkonné by tak tvořil spolehlivější pojistku než má nyní, když vláda i on jsou odvozeni od podobné parlamentní většiny. Dostatek argumentů, jak naznačeno, je však i proti.

Další dohodnutou změnou by měl být tzv. klouzavý mandát, poslanec, který by se stal ministrem, ztratil by dočasně mandát, který by se mu vrátil v okamžiku, kdyby z vlády odešel. Není zatím jasné, zda-li by se to týkalo i senátorů. Také tato změna má své výhody i nevýhody. Výhodou je, že ministr by se lépe mohl věnovat své funkci a oddělila by se lépe moc zákonodárná a výkonná. Na druhé straně by se ovšem zavedl princip ztráty mandátu. Náhradník, který by nastoupil za ministra, by vlastně o mandát návratem ministra do poslaneckých lavic přišel. Přitom z Ústavy vyplývá, že nikdo nesmí být mandátu proti své vůli zbaven.

Tento princip by se musel řešit a žádné řešení by nebylo dost elegantní. Možné to ale je, například na sousedním Slovensku z Ústavy vyplývá, že výkon funkce ministra a poslance je neslučitelný, po dobu výkonu ministerské funkce poslanecký mandát ovšem nezaniká, pouze se nevykonává.

Přehlédnout ale není možné ani to, že vládní koalice šije tuto změnu především na svou míru. Otázka souběhu funkce poslance a ministra je aktuální zejména za situace, kdy vládní většina disponuje v Poslanecké sněmovně převahou pouhého jednoho hlasu. Každá absence vládního poslance je znát a pokud jsou poslanci zároveň ministři, stává se výkon takového poslaneckého mandátu téměř nemožný. Je proto pochopitelné, že právě tato vládní koalice téma klouzavého mandátu oprášila.

Jak ale platí za každé vládní koalice, Ústava by se neměla šít na míru konkrétní situace a konkrétní situace konkrétní vládní koalice tím méně. A platí to pro každý ústavní princip.