Ondřej Konrád: Věčné mnichovské otázky

Dalším stereotypem bylo přesvědčení, že podvolení se dohodě zásadně podlomilo národní charakter. S čímž ale zase tak docela nekorespondovalo jiné obecné přesvědčení: bránit se Německu vojensky by bylo devastující katastrofou.

Celá desetiletí se o Mnichov lidé přeli. Včetně toho, zda a případně jakých chyb se dopouštěla první republika ve vztahu k německým spoluobčanům. Stranou přitom ponechme komunistickou snahu implantovat do národní paměti, jak západními spojenci opuštěné republice nabízel pomoc Stalin. To příliš vážně bráno nebylo a vzdělanější občané i přes komunistické zamlčování věděli dobře, jak se Sovětský svaz zachoval necelý rok po Mnichovu vůči Polsku.

Pětasedmdesát let od konference v Mnichově je sice poměrně dlouhá doba, základní otázky ale zůstávají více méně nezodpovězeny. Mimo jiné i ta, zda by skutečně Francouzi v případě Benešova tvrdého postoje jen přihlíželi se založenýma rukama beznadějné válce malého Československa s mnohonásobně silnějším Německem. Tomu se francouzská diplomacie samozřejmě chtěla vyhnout, a proto tak tlačila československou stranu k odevzdání Sudet.

Pragmatik Beneš byl v situaci nezáviděníhodné, odmítal si vzít na svědomí pravděpodobnou likvidaci jádra národa. Dodnes je za to ale v mnohých očích prostě slabou postavou, čemuž pak odpovídá i jeho počínání v únoru 1948. Zbytečné je přitom přemítat, zda by si Západ dovolil nechat stejně tak jako Beneše na holičkách i jeho mezinárodně mnohem respektovanějšího předchůdce Masaryka. Který by zřejmě neustoupil. Možné to je, ale bezpředmětné. Beneš se ve svých pamětech hájí celkem pochopitelně: Politické reprezentace Francie a Anglie prostě kvůli národnostnímu konfliktu uvnitř Československa odmítli vstoupit do války. A Beneš zanedlouho viděl, jak Hitler postupně dobývá Polsko, Belgii, Holandsko a následně, a daleko rychleji než se čekalo, i samotnou Francii. A na jihu Evropy kráčí do Jugoslávie a Řecka.

Beneše utěšovalo, že české země, Slovensko se mezitím odtrhlo a přistoupilo k ose Berlín – Řím, zůstaly po okupaci de facto zachráněné. A ovšem, dodají znovu skeptikové, se zlomeným hřbetem i s frustrovanou generalitou, která do války jít chtěla. Odtud se pak prý odvíjí i poddajnost v dalších desetiletích Sovětskému svazu. Což rovněž nelze jen tak shodit se stolu.

Odvolání mobilizace před sedmdesáti pěti roky mělo nesporně negativní vliv na atmosféru v zemi a zvýšení pocitu, že mocní nechají nevýznamnou zemi v centru Evropy vždycky stranou a hájí především své zájmy. Často slyšíme jakési echo tohoto postoje vždy, když se má Česká republika zapojit do vojenských operací mezinárodního společenství. Že se totiž do toho nemáme plést a nechat to těm velkým. Kdybychom ale byli sami ohroženi jako v roce 1938, velmoci bychom volali ke splnění závazků. Máme je ovšem také, třebaže po nás nikdo nechce jít do první linie. Ale je třeba zároveň věřit, že svět je dnes podstatně poučenější. K čemuž nesporně přispěla i Mnichovská dohoda. Stejně jen odklad počátku nejstrašnější války v dějinách.