Ondřej Konrád: Úchylné přechylování?

Ústav pro jazyk český mírně oponuje: jsme na to za zhruba dvě staletí zvyklí u českých jmen a zahraniční se s tím časem svezla. Dodává, že přechylovat není povinné a ví, že často by to bylo krokolomné. Nejen u jmen asijských a afrických.

Problematiku aktuálně oživilo lehce partizánské komentování jednoho večera plaveckých závodů pařížské Olympiády reportérem České televize. Který vyslovoval jména reprezentantek v jejich „domácím“ tvaru – O’Callaghan nebo Titmus.

Vedení sportovní redakce se o toho distancovala s tím, že nadále bude dodržován přechylovací úzus. Odpůrci ale zajásali nad prvou vlaštovkou ve veřejnoprávním médiu.

Čtěte také

Medaile je nádherná a těžká. Bronzová je prý nejhezčí, směje se oštěpařka Ogrodníková

A třeba dodat, že argument druhého tábora o nejasnostech nad tím, kdo je kdo, hrozit nemohl. V bazénu byly toliko ženy. Při televizních přenosech je ostatně vše jasné. Ve sportu mohou působit zmatky jen strohé audiální nebo psané informace bez křestních jmen.

Příkladně v tenisu: Sakkari – Collins 6:2, 6:4. Akorát u debl-mixu je to ošidné – zrovna v Paříži přece Macháč se Siniakovou zdolali pár Nišikori – Šibahara. Když nevíte, že se negalantně uvádí mužský hráč jako prvý a moderátor by se nedržel přechylování, pak hádejte!

Zrovna v tenisu přechylování přitom obzvlášť dráždí. Aby ne, když česká média uvádí tvrdošíjně jméno světové jedničky jako Swiateková. Ačkoli Polka čili Slovanka, v jejíž řeči se běžně přechyluje, pinká od mladinka coby Swiatek. A u obecně známých postav to kdekoho štve. I když zas ne jednoznačně.

Přestože jde o trend posledních let, donedávna procházela Merkelová celkem hladce (nepočítáme-li roky důsledně cizí příjmení nepřechylující týdeník Respekt), a smířenost panuje vzhledem k ještě známějšímu manželovi také u Clintonové. Často se to řeší pouhým křestním Hillary. U Madeleine Albrightové zase nejspíš podvědomě fungoval její český původ.

Němec a Vondráček

Nepřátelé přechylování především namítají, že jde o neuctivé prznění bez respektu k tomu, jak se která zahraniční paní nebo slečna jmenují. Někdo myslí, že je za tím touha příslušníků menšího národa po světovosti. Která do češtiny weltmansky vpouští množství často nadbytečných slov z angličtiny. Samozřejmých pro nejmladší generaci, přechylování a hádanice nad ním jistě pomíjející.

Ondřej Konrád|foto:Český rozhlas

Ale nedorozumění bez -ová vznikají. Dá se jim předcházet blízkým užitím ženského rodu (třeba Sakkari minulý týden uspěla...) a hlavně křestního jména. Ani to však stačit nemusí.

Nevíte-li, že je Joni Mitchellová slavná zpěvačka a autorka, z poslechu původní podoby máte před očima Johnnyho Mitchella jako vyšitého. A je Leslie West kytarista, nebo pianistka?

Když anglosasští novináři použijí jenom příjmení, pak před něj napíší pán, paní nebo slečna (Mr. Mrs, Ms.), a je v tom i jistá uctivost. Kdysi se pěstovala také u nás. Pak se to zvrhlo v soudružku a soudruha a nakonec genderová berlička zmizela.

Zůstalo navyklé přechylování. Někomu se líbí jako půvabný znak takřečeného něžného pohlaví. Což je ale zase pro jiné úplně anachronický termín. A vůči -ová bouří.

Podporováni mnohými ženami volícími po sňatku příjmení manžela v prvém pádu. Některé tak činí ještě za svobodna. Což je každé věc. Horší by bylo, kdyby to chtěl někdo zavést, a to dokonce retrospektivně. Takže by se tiskla Babička Boženy Němec a sentimentální senioři by poslouchali Helenu Vondráček.

No nic. Moudřejší by bylo cosi jako parafráze dávné geniální recese Jaroslava Haška – mírný pokrok v mezích zdravého rozumu. A citu pro jazyk i tradici.

Autor je komentátor Českého rozhlasu