Ondřej Konrád: Sobota Václava K. s Vlastou B.

Anebo už hodil úřad za hlavu? Nebylo by divu. Zvlášť ve dnech pracovního volna. A raduje se, jak se to nakonec stihlo s nejvyšším slovenským vyznamenáním pro něho. A že na oplátku udělil adekvátní ocenění svému podtatranskému protějšku, o jehož zásluhách na blízkém příbuzenství s Českou republikou není nikomu nic známo? Pravda, od 1. ledna roku 1993 nemáme s Gašparovičem nic do činění. To se počítá. Ale na Bílého lva je to dost málo. Jenže jinak to zkrátka nešlo. Daj-li medajli... Anton Špelec, ostrostřelec. Eh, čert to vem. A za okny, jak milé, něco jako jaro.

A tak si – možná – hlava státu dopřává ještě jednu procházku pozdně zimní lánskou oborou. Na co by tak asi mohla myslet? Pěkné je to tu, pěkné, upravené, s čisťounkými cestami. Zanedlouho z nich bude muset zahradní personál napichovat na kovové bodce nástupcovy špačky. Br. Přimhouřeného prezidenta zahřeje vědomí, že nikotinu nikdy nepodléhal.

A že mu zahrají děkující jazzmani. I když bez nevděčníka Stivína. Roky v nejužším kroužku, pane prezidente sem, pane prezidente tam, pusu plnou chlebíčků, a tyhle sem radši neberte, oni na to stejně ještě ani nedozráli… A najednou toto. Úplná velezrada. Zachmuřený prezident nechápe. A zároveň asi netuší, jak si ti, kdož mezi vyvolené nepatřili a ani o to nestáli, kladou otázku, proč se sakra Stivín neprobral podstatně dřív.

Státník si v závanu chladného vzduchu ohrne límec kabátu. Když po pěšině přeběhne plachá veverka, vzpomene si, bůhví proč, na Bártu. Z větví na větve holých stromů se bezcílně přesouvají vrány. Ochranka v pozadí, vycukaná z loňského počínání své předchůdkyně, se profesionálně napruží a hned zas uvolní. Prezident, jemuž na webové stránce pravdoláskaře Peheho odkapávají minuty do konce mandátu, zažene stín myšlenky, zda neměl začít jezdit na koni a nosit čepici se štítkem a přidá do kroku. Jat představou, jak Schwarzenberg kárá Remka za kozáčka na jakési oslavě v Kremlu. Hrome, zase ten Burian. Kde to bylo? Aha, Tři vejce do skla. Kníže Nariškin. Jen aby to s tím kosmonautem na moskevské ambasádě vyšlo, to by bylo zábavné.

Nějaká kapela pořádá koncert na oslavu mého odchodu. Krajně nevkusné. Visací zámek – takový nevtipný název. A to před lety hrála pro ODS! Rozdával jsem tenkrát lístky známým. Člověk se vděku nedočká. Ale co by taky čekal od bigbíťáků? Tedy vyjma Ládi. Ten jakoby k nim ani nepatřil. Taky nepatřřříí, zakrákorá to shora a snese se sprška rezavého jehličí. Ochranka tasí a opět zasune. Začíná se smrákat. Jedeme do Prahy, otáčí se k bodyguardům prezident.

Po cestě ho napadne zastavit u lánského nádraží, ze kterého poprvé mířil před drahnými lety do zámku nekonečným špalírem T.G.M. Ale město o sobotním podvečeru vyhlíží jak za stanného práva, jen za okny svítí televizní obrazovky. A vidina, že by se na peróně mohl zjevit úplně, ale úplně falešný přednosta stanice, není dneska vůbec vábná.

Na zadním sedadle limuzíny se oddá představám, co nastane ode dneška za týden. Zeman, usměje se zasněně v polospánku. Ještě budou špendlíčkem hrabat…

Ladná audi uhání bezhlučně k metropoli a klímající prezident přemítá, proč zrovna jeho, který má k humoru dost daleko, zvlášť takovému, pronásledují celý den výjevy z předválečných komedií. A těsně před usnutím si vybaví jiný slavný moment oné éry. Tohle ale přece neříkal Burian, nýbrž ten seladon. A nebylo to trochu jinak? Ale ne, ne. Určitě ne. Takhle přece: Zavřete oči, neodcházím.