Ondřej Konrád: Pražské zastávky Terryho Pratchetta
Na vlastní oči jsem spatřil Terryho Pratchetta, lehce stylizovaného do vzhledu vlídného, veselého a ovšemže i šarmantního kmeta (bylo mu tehdy ovšem necelých třiašedesát), v pražském Divadle v Dlouhé koncem února roku 2011 na derniéře představení Maškaráda podle jedné z jeho asi čtyřiceti knih.
Maškaráda se po pěti letech a osmdesáti reprízách stahovala z důvodů provozních, lidé by na ni chodili ještě dlouho. Pratchett byl z jevištní podoby jeho bláznivé verze někdejšího romantického bestselleru Fantom opery nadšený. Stejně jako ze setkání s četnými a organizovanými fanoušky.
Šlo vlastně o příslovečné deja-vu. Se vším všudy. Autor vtipných dějů ve smyšlené Zeměploše, zabydlené svéráznými postavami, se byl totiž podívat už na prvou „svou“ inscenaci v témže divadle, Soudných sestrách.
Ty se hrály dokonce třináct roků, celkem stopětaosmdesátkrát. I v nich se Pratchett odkazuje na známé dílo, ovšem těžší váhy než Fantom opery, na Shakespearova Macbetha. Sám se ale za skutečného literáta nepovažoval a chtěl čtenáře především bavit. Což mu šlo skvěle.
Soudné sestry i Maškarádu zdramatizovali Štěpán Otčenášek a Hana Burešová (zároveň režisérka) a vnukl jim to jejich dospívající syn. Mezi českými čtenáři, převážně mladšími, ale nejenom, už řádila pratchettovská horečka, zhruba deset let po Británii.
Královnou Alžbětou do rytířského stavu uvedený autor s 80 milióny prodaných výtisků po celém světě, tehdy roku 2001 vyhlásil pražské Soudné sestry za vůbec nejlepší divadelní zpracování jeho knih. A i tenkrát trávil několik hodin se svým fanklubem v přilehlé restauraci a stihl pak památný večírek s divadelníky.
Nad onou druhou návštěvou před čtyřmi lety ovšem bylo zkraje nejasno; Pratchett nějaký čas předtím veřejně vyhlásil, že mu byla diagnostikována Alzheimerova choroba.
S ní sice statečně zápasil a mohutně podporoval výzkum na léčbu, ale zároveň ho chmurné vyhlídky na kritické stádium nemoci vedly ke kontroverznímu tématu v Británii neuzákoněné asistované sebevraždy.
Když ale přijel, nic na něm, jak už řečeno, znát nebylo. Hýřil humorem a radostí, objímal se s ansámblem a rozdával autogramy. Velmi jej pobavilo, když mu jistá dívka - dostal jsem za úkol ji k milovanému spisovateli dopravit – ve vší počestnosti ukázala na lopatkách hezky vytetované postavy ze Zeměplochy.
Příslušně tlustým fixem se jí mezi ně s gustem podepsal a blažená slečna odcházela s předsevzetím, nechat si autograf také ihned obtáhnout tatérskou jehlou. Zda k tomu došlo nevím, už jsem ji pak nikdy neviděl.
Až do zhlédnutí okouzlujících Soudných sester jsem znal Pratchettovy knížky jen z doslechu; teprve pak několik bleskově zhltl. Netroufám si ale o nich nic podstatnějšího říkat. Tuzemských expertů na Zeměplochu jsou zástupy.
Vzývající překladatele Jana Kantůrka, jehož vynalézavost v převodu četných slovních hříček, jmen a vůbec atributů pratchettovského světa podle všeho přispěla k jeho obrovské popularitě.
Velmi zábavné fantasy, vlastně tak trochu „na druhou“, neboť vážné fantasy místy parodující, vídám v tramvajích a v metru každou chvíli někoho číst. Ty barvené paperbacky poznáte podle obálek lehce.
A vím o mnoha lidech, kteří zpaměti odříkávají četné citáty a milují Bábi Zlopočasnou, Stařenku Oggovou, kouzelníka Mrakoplaše nebo Smrtě. Ten druhdy na jevišti, kostlivý a s kosou v ruce stepoval na song Beatles s českým textem Miláčku, známým z diblíkovského podání Helenky Vodráčkové. Divadlo bouřilo a smíchem se zalykal i Terry Pratchett.
Zemřel 12. března. Jak napsal jeho vydavatel, se spící kočkou na posteli.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
