Ondřej Konrád: Je libo havana?
Víc než půlstoletí to měli američtí milovníci kubánských doutníků složité. Kvůli přísnému embargu se oficiálně dostat k předmětu své vášně nemohli, nicméně různé cestičky existovaly. Jednak se žádané zboží stalo lukrativním kontrabandem, pašovaným na území USA ze států, které s Fidelovou Kubou udržovaly obchodní vztahy.
Pravá „havana“ se dala tedy opatřit jakž takž třeba v Kanadě a v Mexiku. A existovalo i zboží, slušně řečeno odcizované zaměstnanci kubánských továren a opět nějakými pokoutními způsoby dopravované do zahraničí. Takových doutníků ovšem nemohlo být mnoho a nadto panovala nedůvěra, zda často nejde o druhořadé kuřivo, které by neprošlo finální kontrolou.
Tak či onak, Američané museli pro ukojení své náruživosti podnikat vlastně cosi nezákonného, což leckdo nebyl ochoten. A tak se na živém tamním trhu, od 80. let minulého století se totiž kouření doutníků dostalo do módy, možná i trochu v souvislosti s tažením proti cigaretám, dařilo firmám, jejichž majitelé po kubánské revoluci opustili zemi, odvezli si vzorky tabákové kultury, usadili se například v podnebně blízké Dominikánské republice a pokračovali ve výrobě slavných značek.
Přičemž ale některé znárodněné manufaktury dál fungovaly i přímo na Kubě, takže souběžně existovaly, a stále ještě existují kupříkladu doutníky Romeo y Julieta nebo Partagas od dvou výrobců. Laika to mohlo snadno mást. Zapřisáhlí ctitelé kubánských cigár ovšem tvrdili, že rodinné know-how nestačí a stejně se nic nevyrovná tabáku pěstovaném a zpracovaném přímo na „ostrově svobody“, jak Kubě druhdy říkal Jean Paul Sartre.
Ale dlužno dodat, že doutníky do té doby neznámých jmen z Hondurasu či Nikaraguy šly postupně kvalitativně nahoru, takže s nimi byla spokojenost. Přesto pořád platilo, že havana je prostě havana, bájemi opředený pojem.
A dělalo dojem nabídnout při obchodním jednání partnerům dlouhý, tlustý a opojně vonící pravý kubánský kus z krásně provedeného humidoru. Tedy skřínky, ve které se uměle udržuje vlhkost jakou má okolní vzduch v „doutníkových“ zemích.
Dodávám, že ještě existují doutníky takřečené suché, které takovou péči nevyžadují, vydrží v dobrém stavu delší dobu a už dávno se rozšířily v Evropě.
Experti ovšem nedají dopustit na doutníky vlhké, jež v jiných klimatických podmínkách lze uchovávat pouze v oněch humidorech.
A co je pikantní - nejvzácnějším a nejuznávanějším z nich, velmi silným a také snad nejdražším, se stala značka Cohiba.
Jíž ale založila až Castrova administrativa, když populární vůdce, dlouhá léta bez cigára nepředstavitelný, zjistil, že jeden z jeho podřízených kouří cosi úžasného a to že pochází z jakési zapadlé vesnice, za níž se nadmíru daří tabákovým rostlinám a místní je podomácku mění v cosi zázračného. „El Jeffe“ nechal tedy na místě promptně vybudovat výrobnu a angažoval do ní expertní elitu. Tak aspoň praví legenda.
Ještě dlouho před svým vážným onemocnění ovšem Fidel, patrně ze zdravotních důvodů, doutníky definitivně odložil a plamenně vyzval k tomu dokonce i národ. Pro který je ovšem tento druh kouření jedním z mála dostupných potěšení. I když na Kubě volně prodávané doutníky byly - aspoň v 80. letech, kdy jsem se v zemi krátce ocitl – podstatně nižší sorty, než výhradně k exportu určené tradiční značky.
Po nedávném kroku ke sblížení Spojených států s Kubou, i když ke zrušení zásadního ekonomického embarga je ještě daleko, neboť proti budou republikány ovládané obě parlamentní komory, se nyní mohou američtí kuřáci poněkud zaradovat: do USA je čerstvě možné přivážet z Kuby tabákové zboží (ale i známý rum) za sto dolarů.
Není to mnoho a doutníky v obchodech ještě nebudou. Ale přece jenom, zákaz havan, symbol dlouhodobého nepřátelství, zvolna končí. Zapálit si legálně kubánský doutník na severoamerické půdě bychom tedy mohli brát jako obdobu mírového obřadu s indiánským kalumetem. Bez ohledu na to, že kouřit na veřejných místech je v USA velmi omezené. To už je jiná věc. A tabakisté jsou, jak známo, lidé vynalézaví, ke své radosti si cesty jistě najdou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
