Oficiální seznamy StB
Ministerstvo vnitra splnilo před několika dny zákonem mu uloženou povinnost a zveřejnilo kromě jiných dokumentů podobné povahy seznamy spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti. Vzhledem k tomu, že píšeme rok 2003 a ne 1990, kdy se nejpozději měla veřejnost dozvědět, jak hluboko byla Státní bezpečnost vryta do života lidí a běhu jejich světů, je to celé, řekněme, plácnutí do větru.
Ministerstvo prostě splnilo svou povinnost a tím to končí. Říkám to proto, neboť seznamy spolupracovníků StB, mnohem obsáhlejší, než ty nynější oficiálně cenzurované, vydal už na počátku devadesátých let Petr Cibulka. Říkalo se jim divoké nebo Cibulkovy a právě proto, že nebyly takzvaně oficiální, se jim dostalo mnohého odsudku.
Mimochodem Cibulkova internetová databáze je v mnoha ohledech, neb umožňuje například i přímé porovnání někdejší a současné činnosti té které osoby, mnohem účinnějším nástrojem zjišťování míry prokvetlosti estébáků do naší současnosti, než oficiálně cenzurované svazky. Navíc Petr Cibulka vycházel ve svých seznamech i z materiálů, které StB na přelomu let 1989 a 1990 skartovala. Tehdejší ministr vnitra Sacher v té době prokázal rodící se demokracii vskutku medvědí službu.
V knižní podobě má tato část neblahé historie země podobu dvanácti svazků, které Ministerstvo vnitra dalo veřejnosti k dispozici v úvodní fázi v počtu celé tisícovky výtisků. To je poněkud úsměvná podrobnost. Vždyť v dobách totality vycházela takzvaná samizdatová literatura, vyráběná podomácku ručním přepisováním děl zakázaných autorů, v nákladech mnohem větších.
A teď k tomu plácnutí do větru. Svazky jsou sice oficiálně vydány, ale jejich hodnota pro společnost je téměř nulová. Kdyby byly zveřejněny před třinácti lety, mohlo se odehrát mnoho věcí jinak. Dnes se nanejvýš může přihodit to, že si pár lidí dá pár facek nebo se všichni, tedy všichni ti, co o to vůbec mají ještě zájem, můžeme znovu podivit, že mnozí lidé, kteří jsou v seznamech uvedeni, fungují na významných místech ve všech částech a úrovních společnosti.
Na jednu stranu je asi dobré, že existuje, i když okrouhaná oficiální podoba estébácké chobotnice. Na straně druhé je ale přinejmenším k zamyšlení skutečnost, že samotné povědomí o tom, kdo byl kdysi zapojen do totalitní zastrašovací vyděračské a donucovací mašinérie, nijak nezmění různé anomálie, které jsou charakteristické pro podobu specificky české demokracie.
Žijeme ve schizofrenním státě, který postavil komunistický režim mimo zákon a označil jej za zločineckou organizaci. Zároveň však nástupnická organizace někdejší KSČ, nyní KSČM, která se jen tak malinko a cudně distancovala od některých, jak říkají, chyb minulosti, což je jen jiné označení pro stovky vražd a miliony zničených lidských osudů, je nyní rovněž přispěním všech ostatních parlamentních stran, důležitou součástí parlamentního systému a je dokonce i tím pověstným jazýčkem na vahách, který rozhoduje o všem zákonném v parlamentním slova smyslu a to včetně volby prezidenta. K tomuto faktu už snad ani není možné psát komentáře. Nad tím se dá už buď jen plakat nebo se zbytečně vztekat.
Nebo se na celou věc můžeme podívat jaksi účelově optimisticky. Podařilo se svého času rozpustit organizaci zvanou StB. Nepodařilo se však rozrušit její neviditelně provázané strukturální uspořádání. Je na čase uznat, že je konec falešnému pokrytectví, falešnému předstírání, že ctíme nějaké hodnotové žebříčky, že dbáme na takzvanou morální bezúhonnost. Estébáci jsou kdekoliv, kam jen oko pohlédne. Jsou v justici, u policie, v ekonomických rozhodujících a manažerských funkcích, v bankovnictví, v obchodu, ve sdělovacích prostředcích a tak dále. To, že po listopadu 89 přišli o oficiální vlivovou moc, nahradili nyní mocenskými zisky v jiných funkcích, než před listopadem 1989.
Studium nyní zveřejněných svazků StB se tedy nejspíš stane předmětem činnosti historiků, jsou-li vůbec tací, kterým se chce zabývat právě touto neblahou části moderních dějin, nebo smutnou četbou pro ty, kteří se chtějí nechat zklamat zjištěním něčeho nepěkného z minulostí lidí jim blízkých.
Ale jinak je to jen to plácnutí do větru. Ovšem odkud a kam tenhle vítr vane, to ví jen Bůh.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.