Odvolávání k Ústavnímu soudu jako nekonečný příběh?

Na druhou stranu dnes Ústavní soud už oznámil, že se veřejné projednávání ve zmíněné věci bude konat 27. října a že se termín nezmění ani v případě, že by senátoři svůj návrh opravdu doplnili. Jestli je tím všem problémům konec, je ovšem otázka. Účastníky řízení jsou ze zákona představitelé obou komor parlamentu, vláda i prezident. Kvůli němu se jednání Ústavního soudu muselo posunout už loni, protože původně stanovený termín kolidoval s prezidentovou tehdejší návštěvou Irska. A jelikož prezident nemá žádného zákonného zástupce a trval na tom, aby byl osobně přítomen, museli na něj v Brně loni na podzim počkat. Totéž se může opakovat i teď: důvody se najdou vždycky. Další možnost je, že by po eventuálním rozhodnutí Ústavního soudu o senátorském návrhu ve prospěch ratifikace Lisabonu podal svou vlastní stížnost na Ústavní soud Václav Klaus. Už loni kladl prezident ústavním soudcům na srdce, aby si své rozhodnutí důkladně rozmysleli, protože prý jde o "jedno z nejvýznamnějších a nejodpovědnějších v historii českého ústavního soudnictví" a bude mít "precedenční význam". V očích Klause lze podle české ústavy pravomoci zdejších orgánů přenášet jen na entitu existují mezi státy a nikoliv nad nimi. To by se však přijetím Lisabonské smlouvy údajně stalo. Tím by Lisabonská smlouva změnila i naši Přístupovou smlouvu. "Je proto legitimní otázka", napsal tehdy prezident Klaus ústavním soudcům, "zda i souhlas k ratifikaci Lisabonské smlouvy nemá být předmětem referenda". Při loňském jednání k tomu v budově Ústavního soudu přidal řadu dalších námitek: nový mechanismus rozhodování například představil loni soudcům - ale hlavně televizním divákům- tak, že hlas Německa by prý měl napříště dvojnásobnou váhu než hlas Česka. Tady dodejme, že ve skutečnosti je to tak, že podle Lisabonské smlouvy by ne všechna rozhodnutí v unii musela být schvalována všemi státy, jako je tomu teď. U některých oblastí by stačilo, kdyby s nimi souhlasilo aspoň 55% států, ve kterých bydlí 65% obyvatel. Malé státy by se tím neocitly ze hry: jen by si musely vyjednávat v unii častěji pro své záměry podporu dalších zemí. Toť vše. Do jaké slepé uličky vede naproti tomu dosavadní stav, předvádí Václav Klaus teď celé evropské sedmadvacítce vskutku názorně. Nyní ovšem i s pomocí strašáka Benešových dekretů a restitučních zákonů, jejichž nedotknutelnost Lisabonská smlouva údajně také ohrožuje. Což ovšem - domyšleno do důsledků- vypadá, jako by si tady snad všichni všechno jenom nakradli a museli teď spolu držet basu, aby jim to někdo "zvenku" zase nesebral! Není ovšem vyloučeno, že to ústavní soudci tentokrát vezmou ze zcela jiného konce. Místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová poznamenala pro ČRo6 už před časem, že se ÚS bude muset nejspíš zabývat především lhůtou, ve které lze soudem už jednou projednávanou smlouvou znovu a znovu napadat. Tahle lhůta sice není nikde definována, ale z povahy věci vyplývá, že má-li lhůta nějaký začátek, musí jednou i skončit. Dodejme, že jinak by to nebyla lhůta, ale kafkárna.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .