ODS v zelené pasti

To oni si hrají na nevěstu, která může šponovat svou cenu, než se provdá za toho, kdo dá nejvíc: postů na ministerstvech, v dozorčích radách státních firem - a hlavně v brzké exekutivní perspektivě. Je však pravděpodobné, že komunisti to překalkulovali a z jejich slavného nástupu zbyde jen matná vzpomínka. Ani jeden z jimi navržených kandidátů nemá ten lesk ani tu sílu, aby dokázal aspoň trochu důstojně stát proti Klausovi a Švejnarovi zároveň.

Druhým nesporným vítězem dosavadního klání, a konec konců celého vnitropolitického děni po červnu 2006, tedy po posledních parlamentních volbách, je Bursíkova Strana zelených. Jejích šest poslanců a jeden senátor jsou zdánlivě zanedbatelná parlamentní menšina, ale v klíčových rozhodováních mají cenu zlata. Toho si byl dobře vědom Mirek Topolánek, který hostil Martina Bursíka v sídle ODS mnoho měsíců před volebním červnem 2006. Můžeme se jen dohadovat, zda spolu plánovali povolební koalici. Jisté je, že Topolánek tehdy zuby nehty rozmnožoval koaliční potenciál, a činil to navzdory velké části ODS, která nemůže Zelené ani cítit. Jedním z plodů této nesourodé mesaliance byla také volební rozmíška na Pražském hradě v první volbě presidenta.

Nezainteresovaného pozorovatele mohla překvapit vášnivost, s jakou se tam pustil Martin Bursík do kritiky Václava Klause. A ještě víc mnohé překvapil Ivan Langer, který Bursíkovi jeho útočný projev a vlastně celé tamní vystupování Zelených vyčetl. Přitom stačí sečíst jedna a jedna, a vysvětlení je na stole. Bursík nesnáší Klause od počátků Občanského fóra. Klaus dramaticky ovládl toto hnutí, vytěsnil z něj frakci, která po vzniku ODS vytvořila Občanské hnutí a kam patřil i Bursík. Však také Martin Bursík neopomene jedinou příležitost, aby tuto porážku Klausovi různými štouchanci nevrátil. Je poctivé uznat, že Bursík svou nelásku ke Klausovi deklaruje otevřeně a soustavně. Dlouho před presidentskou volbou za Zelené oznámil, že Klause volit nebudou.

Proto není na místě podivení a překvapení, natož pak apely na nějakou pomyslnou vnitrokoaliční loajalitu, s níž by možná rádi argumentovali ministři za ODS. Byla to právě tato strana, která vedla povolební koaliční rozhovory - a šla do koalice se Zelenými s vědomím, že Zelení Klause volit nebudou. Nikdo z ODS se nepokusil prosadit do koaliční dohody artikul o společné kandidatuře Václava Klause, protože bylo zřejmé, že to je pro Zelené nepřekonatelná překážka. A je lhostejné, že je to možná jen proto, že si Bursík s Klausem navzájem už skoro dvacet let šlapou na kuří oka. Důležitý je výsledek, a ten mluví jasně: ODS si Klause se Zelenými nepředjednala.

Z tohoto úhlu je třeba se také dívat na zdánlivě emotivní výstup Ivana Langera, který Bursíkovi před očima a ušima vedle stojících zákonodárců, a hlavně před nastavenými mikrofony a kamerami novinářů, vyčetl jeho jednání při volbě presidenta. Langer ze svého pohledu říkal věci logicky: Zelení se lačně vrhli po obstrukci ve formě veřejné volby presidenta, protože tam správně tušili komplikaci pro rychlé zvolení Václava Klause. Že si jako záminku vzali zaznamenané soukromé jednání kancléře Jiřího Weigla s lobbyistou Miroslavem Šloufem, není podstatné.

Kdyby toho nebylo, našlo by se cokoli jiného. Třeba by kteréhosi zeleného poslance také kdosi neznámý oslovil na hradním WC, z čehož by jasně vyplynul argument, že volba je podezřelá, a proto je nutné ji učinit transparentní. Taková slova by Martinovi Bursíkovi a jeho lidem určitě nedělala potíže.

Proč tedy Langer vyvolal takový rozruch kolem Bursíkova jednání, které se přece dalo na hony předvídat? Inu nejspíše proto, že u toho byly ty mikrofony a kamery, takže si Langerovo spravedlivé rozhořčení mohl přečíst a vyslechnout celý národ. Navenek to byl jistě výraz upřímné snahy ODS vrátit aktu volby hlavy státu důstojnost a nedrobit ji na pavlačové politické půtky. Pak by se Langerův proslov dal vyložit jako sice zoufalý, ale přece jen akt politické zodpovědnosti. Kdo ale vidí trochu do útrob ODS, tuší, že Ivan Langer, již v dobách Sarajeva považovaný a vnímaný jako korunní princ ODS, na tuto roli zdaleka nezapomněl. Jeho aspirace na nejvyšší post ve straně nejsou určitě z žánru science-fiction. Když k tomu připočteme, že jeho dávný rival Vlastimil Tlustý je momentálně mimo nejvyšší hru, další rival Pavel Bém bude mít dost starostí se svou Prahou, olympiádou a udržením postu prvního místopředsedy, pak už zbývá jediný muž v cestě, a to je předseda Topolánek.

Ten Topolánek, který dlouho před volbami nadbíhal Zeleným, aby s nimi vytvořil středopravou koalici a té pak obětoval mnohé z nedotknutelných ideologických parol ODS. Ten Topolánek, který v mnoha směrech neuspokojuje tradiční konzervativní členy ODS, kteří jsou na hony vzdáleni zelené rétorice i praxi, kteří nejásají nad výkony zelených ministrů a kteří by uvítali svoji stranu v barvách principiální pravice, nikoli rozbředlé pravolevé všehochuti. Ostatně může jít o podobnou část ODS, která by se vůbec nebránila přistoupit na jeden z možných modelů, které byly na podzim 2006 ve hře, a to byl model velké koalice bez předsedů, tedy Paroubka a Topolánka.

Čím silnější a nevraživější vášně budou v ODS panovat vůči Zeleným, tím slabší bude budoucí pozice předsedy Topolánka. A tím vyšší budou šance jeho možných vyzývatelů. I to může být vedlejším poučením první presidentské volby. Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .