Odpočítáváme snad konec belgického času

Ne, že by Belgie nebyla na vládní krize zvyklá. Před více než dvaceti lety se hledala nová vládní koalice takřka tři čtvrti roku a v jejím čele nakonec stanul předseda s přezdívkou Wilfried Martens VIII. Co tedy odlišuje nynější krizi od těch předešlých a činí ji tak mnohem závažnější? Voliči v Belgii hodili své hlasy do uren už loni v červnu a až letos na jaře se podařilo najít alespoň shodu na tom, že budoucí vládu se má pokusit sestavovat již zmíněný Yves Leterme. V úterý jeho pokus ztroskotal na neschopnosti valonských a vlámských koaličních partnerů dát dohromady vzájemně přijatelný program.

Útes, na který koaliční koráb najel, měl dvě ostré hrany. Valoni se nejvíce obávali a stále ještě obávají, že další přesun kompetencí z centrální na regionální úroveň pocítí především frankofonní část Belgie, a to především ekonomicky, protože časy, kdy bohatá a prosperující byla jižní část, jsou již nějaký čas ty tam. Vlámové nemluvili o ekonomice, ale mnohem více prosazovali, aby se například v obcích a městech, kde jsou frankofonní Valoni v menšině, respektovaly vlámské jazykové vyhlášky vyúsťující v paradoxy, které nenapadly Čechy a Slováky ani v nejvypjatějších okamžicích dělení společného státu.

Čtrnáctictiměsíční politická krize rozdírá již tak dosti zchátralé základy belgické konstituční monarchie. Samotný fakt, že premiér Yves Leterme podal do rukou krále demisi, neboli vrátil jím vydané pověření sestavit vlády, je veřejným přiznáním neschopnosti splnit přijatý úkol. Beznaděj čiší z hodnocení frankofonního deníku La Libre Belgique: "Jen vzácně strávil nějaký premiér tolik času, aby dokázal svou zbytečnost." Vlámský Nieuwsblad však namítá: "Mohl snad někdo jiný odvrátit krizi?"

Proč, když se dříve podařilo najít řešení, tak se to dnes nedaří? Hlavní potíž nejspíše spočívá v tom, že belgický politický systém už nefunguje jako dříve. Salámová taktika dochází na konec šišky, ze které se po léta po kouskách ukrajovalo. Už na počátku minulého desetiletí se v Bruselu po jedné z xtých reforem říkalo, že ústavní skořápka společného státu je takřka vyprázdněná. To, co před časem vypadalo jako efektní bonmot, se však dnes proměňuje v realitu. Řečeno jazykem komuniké Letermovy strany "model konsensu na federální úrovni ukázal své meze". Jak převést tuto formulku do srozumitelnějšího jazyka? Třeba tak, že nyní je již zcela zřejmé, že vlámská část Belgie, nad níž měla po dlouhá desetiletí ta valonská navrch, se již dokonale nejen povznesla ekonomicky, ale také emancipovala národnostně se všemi z toho vyplývajícími důsledky. Pokud něco ještě váže společný stát, tak jsou to měna - ale i ta je společně evropská - obrana, daně a linie vysokého elektrického napětí.

Když věci došly tak daleko, že se skutečností stává vtip, že jediným Belgičanem je král, aktuálně Albert II., protože mu to tak přikazuje ústava, tak proč už se společný stát nerozdělil? Protože jedna věc je, když partneři dozrají k názoru, že jejich rozchod je nevyhnutelný, a druhá, když mají najít způsob, jak se rozejít. V případě Belgie jakákoli myslitelná dohoda o jejím dělení musí nutně narazit na problém Bruselu. Hlavní město je převážně frankofonní, ale zeměpisně spadá do druhé části země. Všichni, kterých se to týká, zároveň vědí, že město, kde sídlí rozhodující instituce Evropské unie, představuje zásadní zdroj příjmů pro hostitelskou zemi. S trochou nadsázky je to situace, jako kdyby se při dělení Spojených států amerických mělo rozhodovat, komu připadne Washington D.C.

Druhou částí těžko prokousnutelné skořápky rozdělovací hádanky jsou rozdílné ambice valonské a vlámské části společného státu. Zatímco mnozí stále emancipovanější Vlámové si představují, jak na mapě Evropy vznikne nový stát, tak Valoni si jen stěží dokážou představit, jak by to vypadalo, kdyby se stali součástí Francie. Každý kdo zná alespoň jeden francouzský vtip o Valonech, ví, proč je taková perspektiva pranic neláká.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .