Od tenisu k chemii

Určitě tehdy netušil, že tímto rozhodnutím ovlivní svůj život natolik, že se do historie chemie zapíše zlatými písmeny. Vždyť se stal profesorem Vysoké škole chemicko-technologické v Praze (VŠCHT), napsal na dvě stovky odborných publikací, založil Ústav makromolekulární chemie ČSAV a zejména má na svém kontě přes 150 patentů a vynálezů, z nichž nejvýznamnější jsou měkké kontaktní čočky. To vše je dílem muže jménem Otto Wichterle.

Po absolvování gymnázia šel na chemickou fakultu ČVUT, kde po získání doktorátu v roce 1936 zůstal jako odborný asistent. Svou práci soustředil zejména na organickou syntézu a chemii cukrů.

Vědecké začátky

Fakultu musel opustit v roce 1939, když byly všechny české vysoké školy násilně uzavřeny nacisty. Nastoupil tedy do jednoho z výzkumných ústavů firmy Baťa, kde stál u zrodu výroby umělých vláken. Otto Wichterle totiž v roce 1941 připravil vlákno polymerací kaprolaktonu. Objev výroby nového vlákna však vešel ve známost až po skončení války. Vlákno se původně mělo jmenovat winop podle jmen jeho vynálezců: Wichterle, Novotný, Procházka. Protože už ale ve světě byla vlákna podobných vlastností (jen vyrobená odlišnou technikou) známá pod názvem nylon (podle míst, kde vlákno vzniklo - New York a Londýn), "české vlákno" dostalo jméno silon podle toho, že vydrželo určitou sílu a podobně znějící pojmenování mělo také poukazovat na podobnost silonu a nylonu.

Měkké kontaktní čočky

Po válce se Otto Wichterle stal profesorem na VŠCHT a dále se věnoval výzkumu polymerů. V roce 1953 získal další patent, tentokrát na výrobu hydrofilních gelů, což jsou trojrozměrné zesíťované polymerní struktury, které jsou schopny absorbovat vodu, čímž se podobají tkáním. Otto Wichterle už byl jen krůček od nejznámějšího vynálezu - měkkých kontaktních čoček, které byly k lidskému oku mnohem šetrnější než dosavadní tvrdé kontaktní čočky. Není ovšem bez zajímavosti, že je nevyrobil někde ve výzkumném ústavu, ale ve ztížených podmínkách doma, kde si čočkostroj sestavil z dětské stavebnice. Důvodem této domácí výroby však nebyl konflikt s vládnoucí komunistickou mocí, jak se mnohdy uvádí. Na hydrofilních gelech prof. Wichterle pracoval v kolektivu, zatímco na jejich využití pro výrobu kontaktních čoček přišel sám. Také nechtěl, aby se základní výzkum míchal s výzkumem aplikovaným.

Logo|foto:Český rozhlas

Obětí doby?

Jak už jsem naznačil, Otto Wichterle bývá považován za oběť komunistického režimu. Skutečnost je ale o něco složitější. Do konfliktu s komunisty se dostával (z politického hlediska mu určitě neprospělo podepsání Dvou tisíc slov) a za příznivějších podmínek by došel i většího uznání, ale nenechával si mnoho věcí líbit a absurditu komunistického systému dokázal využít ve svůj prospěch.

Jeho pronásledování se promítalo například do takových drobností, že v Ústavu makromolekulární chemie, který založil, mohl působit jen jako důchodce, takže se nemohl dostat k materiálům, které ke své práci potřeboval. Vždycky se ale našel někdo, kdo mu tyto materiály obstaral. V roce 1984 se ředitelem Ústavu makromolekulární chemie stal prof. Kubánek, bývalý tajemník pro vědu a výzkum ÚV KSČ. Profesora Wichterleho skrytě podporoval a byl to právě on, kdo se zasloužil o rozvoj výroby měkkých kontaktních čoček.

V roce 1990 se prof. Otto Wichterle dostal do čela Československé akademie věd a tuto funkci zastával až do roku 1993. Zemřel 18. srpna 1998.

Více se dozvíte v přírodovědném magazínu Natura.