Od globalizace domů?

Oba dva recepty mají ovšem své meze. Zahraniční investoři mohou měnit země, kam své investice umisťují a u snižování daní není zase jisté, zda to skutečně povede k dlouhodobějšímu snižování nezaměstnanosti.

Podnikatelé, jimž se sníží daně, mohou totiž jen zvýšit své zisky a zaměstnávat stále stejné množství lidí nebo dokonce i dále propouštět. O tom by mohli například v Německu vyprávět celé ságy. Rozhodující je totiž trh, odbyt výrobků a neúprosná bitva o trhy v globalizovaném světě.

Zde se na jedné straně prosazují země, které s velmi nízkými náklady masově produkují nejlevnější zboží a na druhé straně země, které díky vyspělým technologiím produkují specializované výrobky vysoké kvality. Čína například masově produkuje málo kvalitní zboží a Německo například zase vysoce kvalitní výrobky, jejichž produkce je ovšem v rozporu s velkou zaměstnaností. Pro jejich výrobu jsou totiž spíše potřeba vysoce kvalifikované pracovní síly.

Jeden německý hospodářský historik například dokazuje, že v tom je i rozdíl mezi Spojenými státy a Německem. Spojené státy totiž mají na rozdíl od Německa tradičně masovou produkci celé řady výrobků, které již Německo není schopné. Německo si na druhé straně udržuje produkci cenově náročnějších, vysoce kvalitních výrobků v podnicích spíše středního rozměru, produkci, která má dosti vysoké náklady.

Proto se také německé podniky snaží tlačit dolů mzdy, a to často i pod nutnou mez. Chtějí obstát v soutěži se zeměmi, které mají nízké mzdové náklady. Zdá se však, že tím snižují také kvalitu své výroby. A co víc: ve společnosti se tím šíří jakási lhostejnost vůči jednomu základnímu imperativu moderní společnosti a tím je vzdělávání a výchova kvalifikovaných pracovníků. Tedy tomu, čím německé, ale i české země v minulosti vynikaly.

Vzpomeňme si, že v minulosti bylo střední Německo a české země zdrojem velkého množství kvalifikovaných a vynalézavých pracovních sil. Kolik technických vynálezů a nových výrobních postupů se v tomto regionu zrodilo! A dnes? Dnes se vlády honí za pouhým množstvím pracovních míst, třeba špatně placených, hlavně že nějaká místa jsou.

Skutečnost, že klíčem k řešení mnoha problémů středoevropských ekonomik je vzdělanost, se jaksi z hlav mnoha našich politiků vytratilo. V Německu je to naprosto zjevné. Tam se od konce devadesátých let začíná stále více nedostávat kvalifikovaných odborníků a vláda se marně pokouší řešit stále rostoucí nezaměstnanost, která se především týká těch nekvalifikovaných. A na jejich zaopatření pak stávající sociální systémy prostě nestačí.

V Německu k tomu navíc přistupuje zlověstný úpadek porodnosti a doslova vyklidňování celých oblastí. Jeden komentátor to označil slovy, že se šíří oblasti, vyznačující se "zpustlostí a demencí", čímž nemyslel psychický stav lidí, ale celkovou atmosféru. Obávám se, že se čeští politikové příliš nechávají opájet momentálním hospodářským růstem a neklesající porodností. Především jde o to, že zanedbávají péči o vzdělávání a výchovu kvalifikovaných pracovních sil.

Náš školský systém se například stále více orientuje na množství a méně na kvalitu. Někdy dokonce stačí si udělat pár kurzů a už se jejich absolventi hrnou do vyšších, dobře placených pozic, hlavně u cizích firem. Zatím je to možné, ale ne na dlouho, protože se tím oslabují základy naší domácí ekonomiky. Všimněte si také, že mezi domácími boháči zcela převládají lidé, schopní se především pohybovat ve finančních sférách.

Chybějí lidé, kteří stojí v čele silných domácích výrobních podniků. V Německu, Rakousku, Belgii atd. je to jiné, tam téměř za každým podnikem stojí nějaký konkrétní podnikatel s rodinnou tradicí. Neříkám to jako výtku, protože příčina tohoto jevu je jasná: v západních zemích neměli po desetiletí komunismus, který systematicky likvidoval základy soukromého vlastnictví. Ale právě proto bychom se měli o to více snažit obnovit v této oblasti poměry, které tu byly za Rakouska - Uherska nebo za první československé republiky.

Poměry, které nebyly výtvorem jen solidních a schopných podnikatelů, ale také výtvorem množství kvalifikovaných pracovních sil. Nesmíme totiž zapomínat na to, že většina tehdejších majetných podnikatelů začínala jako kvalifikované pracovní síly a postupně se ve svém oboru vypracovala. Těch, co přišli k majetku jako většina našich dnešních boháčů, nějakou shodou okolností, šikovným nákupem nebo prodejem něčeho, byla menšina.

Tím vším nechci říci, že by se naše vlády neměly snažit o snížení nezaměstnanosti a udržení sociálního smíru. Spíše bych chtěl poukázat na to, že by také měly více myslet na postupnou obnovu základů české ekonomiky, která se z dlouhodobého hlediska může rozvíjet jen na základě vzdělanosti a odborné kvalifikovanosti pracovně aktivních občanů. Pak bychom se ani my, ani celá Evropská unie nemuseli bát například Číny a podlézat jí nebo se jí někdy naopak bránit.

Termín evropská kvalita života není nějakým prázdným slovem. Vyjadřuje dosti přesně hodnotu, kterou Evropa sleduje na rozdíl od jiných civilizací. Evropská kvalita života totiž zahrnuje nejen široké spektrum svobod občanů, ale také jejich snahu o život, který bezohledně neničí všechno okolo sebe, přírodu i společnost, ve jménu silného státu a jeho zájmu na stálém hospodářském růstu. V centru evropské kvality života není stále levnější masový konzum, ale člověk jako jedinečná bytost, která chce žít podle svých zvyklostí a tradic a podle toho, co pokládá za rozumné z hlediska svých potomků.

Nedávno jsem četl článek o jednom posledním japonském trendu, který se jmenuje Kokunai Kaiki, návrat domů. Píše se v něm o chování některých japonských koncernů, například výrobce fotoaparátů Canon, které se vracejí z globálního světa domů, do Japonska, protože došly k závěru, že domácí prostředí s jeho tradičními hodnotami je mnohem lepší než neustálá honba za produkcí tam, kde je nejlevnější pracovní síla.

Věrnost podnikatelů a zaměstnanců ke své firmě, jejich vzájemné podnikatelské a životní spojenectví, to je hodnota, jejíž přednosti si Japonci nyní více uvědomují a vracejí se k ní. Myslím, si že to je správná odpověď na problémy globalizace a kladu si otázku, zda bychom se i my v Evropě nemohli vrátit k některým našim tradičním hodnotám a lépe se tak vyrovnat s globalizovaným světem.