Očima některých našich krajanů.

To se podařilo Hospodářským novinám, když poskytly prostor našim exulantům, kteří dosáhli v zahraničí odborného renomé, a přitom si uchovali zájem o dění ve staré vlasti. - Vztah naší většinové veřejnosti k exilu se vyznačuje ostražitou nedůvěrou, za níž lze někdy tušit i řevnivou závist. Tím se lišíme přinejmenším od Poláků, Maďarů i Baltů. Je to škoda, protože někteří naši krajané dovedou vidět českou současnost s odstupem umožňujícím vnímat významné souvislosti, které nám při zaujetí domácím děním snadno uniknou.

HN uveřejnily postupně interview s historikem Igorem Lukešem a s politology Michaelem Krausem a Janem (resp. Hansem) Rennerem. Všichni patří k poslední vlně našeho politického exilu. První dva působí v USA, třetí v Holandsku. Nebudu se zabývat jejich stanovisky jednotlivě, ale pokusím se o résumé, které jsem si z jejich sdělení odnesl.

České republice se daří dobře. Platí za zemi politicky i ekonomicky stabilizovanou. Ať u nás dopadnou volby jakkoli, není obav, že by způsobily dramatickou změnu. To neznamená, že by změny nebyly žádoucí, ale právě proto, že se nám materiálně daří momentálně dobře, nikdo po nich opravdově netouží. Je tomu tak i v zemích, jimž říkáme vyspělé. - Megatrendy probíhající ve světovém měřítku (říkáme jim globalizace) však vyvolávají nejistotu stran budoucnosti. Politická objednávka ze strany široké veřejnosti je proto dána potřebou tuto nejistotu zkonejšit. Lidé tedy dávají hlasy politikům, kteří slibují zachovat dosavadní jistoty. Jsou to spíše populisté, nikoli silné osobnosti. Populismus ostatně vládne i v té vyspělé Evropě už dlouho. Nevadí, že lidé těm slibům doopravdy nevěří, ale chtějí je slyšet. Potřebné změny se prosadí, až nebude zbytí. Teprve krize donutí vlády k reformám a občany k jejich přijetí. - Potud naši jasnozřiví krajané.

Je-li tomu tak (a já věřím, že ano), nezbývá, než to přijmout. Vzít realisticky na vědomí, že současné politické elity (nejen ty naše) nejsou s to problémy moderní společnosti (nejen té naší) politicky řešit - a že to není jen jejich vina. Veřejnost i její politická elita se vzájemně udržují v šachu, v klinči, zatímco politická racionalita čili zdravý selský rozum má zatím na obou stranách pauzu, protože se většině z nás daří poměrně dobře, zatímco potřebné změny by znamenaly újmu. Dobře je to vidět např. na pokusech o reformu zdravotnictví, a nejen u nás.

Je to jako uvíznutí na mělčině, které nebude trvat nekonečně dlouho. Jak se pohnout z místa? Dovolím si přirovnání: jak změnit poměry ve zkorumpovaném fotbale, když davům na tribunách nevadí? Jedině změnou smýšlení u co největšího počtu jednotlivců. Toho ale nelze dosáhnout běžnými politickými prostředky. Stává-li se vlivným politikem ten, který umí chlácholit, nic takového od něj nečekejme. Snad tedy jakási občanská samoobsluha? Že by ti, jimž to došlo, pomohli prohlédnout těm s delším vedením? Na to jsme ale společnost příliš atomizovaná, vzájemně nedůvěřivá a tedy nekomunikující. Co třeba podpořit fantazii? Umět si představit podobu krize, která nás v budoucnu k změně smýšlení přinutí?

Nevím. Vzpomínám na sugestivní líčení pamětníka (už je dávno nebožtíkem) na to, jak končil letní semestr v r. 1914. Nějací anarchisté zavraždili v Sarajevu následníka trůnu. Takové věci se tehdy stávaly, předtím se stala obětí atentátu sama císařovna. Všichni se těšili na prázdniny. Nikdo nepočítal s tím, že za pár týdnů začne první světová válka...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání .