Obrana Turecka

K dosažení kompromisu bylo nutné přesunout agendu ze Severoatlantické rady do Výboru pro plánování obrany, jehož členem není Francie, a opatřit dokument formulacemi, ze kterých by bylo zřejmé, že ochota bránit Turecko neznamená automaticky souhlas s válkou. Na tom trvalo Německo a především Belgie. Kromě o letounech AWACS, raketových systémech Patriot a protichemických silách se tak dokument zmiňuje i o pokračující podpoře úsilí OSN najít mírové řešení irácké krize. Hlavním smyslem včerejší dohody ovšem bylo pokusit se zažehnat krizi aliance. Zda se to podařilo, nám brzy naznačí američtí kongresmani, diskutující o tom, jak potrestat Francii a Německo za jejich pacifismus. Pokud se Spojené státy rozhodnou pro bojkot německých zbrojních a průmyslových zakázek a přijmou opatření proti dovozu francouzských sýrů a vína, můžeme to brát jako jasný signál, že NATO v dnešní podobě končí. Když se totiž hovoří o společných hodnotách, na kterých stojí euroatlantické partnerství, pak hodnotou nejvyšší, idealisté ať prominou, je společný byznys. Lze ho zachránit?

Nadějí pro Severoatlantickou alianci je irácký diktátor. Příštímu neomezenému dovozu německých Mercedesů a francouzského sýra do USA by prospělo, kdyby Saddám Husajn vystřelil raketu s antraxem na Turecko a byl za to s požehnáním Rady bezpečnosti potrestán společnou akcí široké protiteroristické koalice. Bohužel pravděpodobnější je zánik NATO, například kvůli recipročnímu evropskému bojkotu Hollywoodu.