Obama a Blízký východ

Na Obamu se upínají naděje mnoha lidí, buď proto, že uvěřili jeho charismatu a poselství o nové Americe, a nebo prostě jen proto, že Obama není Bush, a to je prý to hlavní.

Jedním z nejvíce debatovaných témat bude Obamova politika ve vztahu k palestinsko-izraelskému konfliktu, a to bez ohledu na izraelskou třítýdenní operaci proti Hamásu v Gaze, která celou záležitost ještě více zviditelnila. Právě v otázce tohoto konfliktu se nejvíce projevovalo to, co Obamovi jeho kritici vyčítali, a to je neochota, ne-li přímo neschopnost říci něco konkrétního - Obama slíbil všechno všem.

Někteří komentátoři zdůrazňují Obamovy proizraelské postoje a říkají, že žádná velká změna oproti Bushově politice nenastane. Ministryní zahraničí je Hillary Clintonová, mezi Obamovy blízké spolupracovníky patří i Rahm Emanuel, který bývá označován za proizraeslky orientovaného muže. Obama také během kampaně prohlásil, že USA budou bombardovat Írán, pokud tento stát napadne Izrael, a také se vyslovil pro nedělitelnost Jeruzaléma jako hlavního izraelského města. Izraelci také právě s ohledem na Obamův hladký start předčasně ukončili ofenzívu proti Hamásu v Gaze.

Jiné hlasy zdůrazňují, že Obamova blízkovýchodní sklenice není napůl plná, ale spíše napůl prázdná. Mezi Obamovými spolupracovníky jsou i lidé, k Izraeli mimořádně kritičtí, a Obama má za sebou také několik "propalestinských" vyjádření. Dal také najevo, že hodná navázat kontakt s hnutím Hamas, což zatím bylo naprosté tabu nejen v Americe. Je nepochybné, že Obamovým snem je překonat demokrata Clintona i oba Bushe, a dosáhnout na Blízkém východě něčeho, co by se podobalo míru.

Je tedy pravděpodobné, že Obama bude více tlačit na Izrael než na Palestince, protože podstata mírového procesu spočívá v tom, že Izrael bude odcházet z dalších částí západního břehu. Ovšem dostane se do úzkých, pokud se ukáže, že tyto ústupky nevedou k míru, jak se to stalo Clintonovi, ale i Bushovi mladšímu, a jak ostatně ukazuje právě případ pásma Gazy, které se po odchodu Izraelců nestalo základem palestinské mírové politiky, ale útoku na izraelské území.

Obamovou inovací zahraniční politiky má být zřízení zvláštního týmu vyslanců, kteří budou mít na starosti konkrétní problémy. Jejich šéfem má být bude pravděpodobně Denis Ross, který pracoval už v 90. letech pro Billa Clintona a zabýval se mimo jiné také Blízkým východem.

Obama věří, že úspěch v otázce Palestiny odblokuje další problémy, ale větší šance tohoto druhu bude mít v případě Iráku. Už před lety patřil k odpůrcům americké invaze a v posledním roce se opakovaně vyslovoval pro rychlý odchod amerických jednotek z této země. To by USA uvolnilo ruce, symbolicky i doslova, pro další operace.

Jednak je tu Afghánistán, kde Obama souhlasí se zvýšením počtu amerických vojáků. A pak je tu možná ještě mnohem zapeklitější problém Íránu a jeho jaderného programu. Obama a jeho poradci očividně věří, že Bushův postup pomocí nátlaku a hrozeb selhal. Obama tedy bude chtít nabídnout hrdému Teheránu alespoň zpočátku jiný přístup. Nemluví o Ose zla ani nutnosti změnit íránský režim, ale nabízí různé pozitivní podněty, například obchodní, politické a technologické výhody za to, že se Írán vzdá jaderného programu. Íránský režim je však zřejmě pevně odhodlán jadernou zbraň získat, a tak Obamův mírný přístup možná bude sloužit hlavně k tomu, aby se ukázalo, že ani tudy cesta nevede.

Jedním z Obamových obecných cílů nepochybně bude obnovit "měkkou sílu" Ameriky, tedy vliv, který vyplývá spíše z obdivu a z autority Ameriky, a nikoli strachu z jejích ozbrojených složek. Zejména v posledních letech je na Blízkém východě Amerika sledována s nevraživostí, což se přičítá hlavně válce v Iráku. Problém je ale možná i v regionu samotném. Naprostá většina obyvatel blízkovýchodních států věří, že přítomnost amerických sil v oblasti je pro jejich země nebezpečím. Například v Maroku si to myslí přes 90 procent dotázaných, přestože pravděpodobnost, že by tam Američané vstoupili, se blíží nule. Tyto názory se překvapivě těší většinové podpoře i v Turecku, které je americkým partnerem v NATO a v Kuvajtu, tedy zemi, která by bez Američanů zůstala pod Saddámovou botou. Přítomnost amerických jednotek je vnímána také jako urážka arabské hrdosti a také jako nástroj šíření křesťanství. Vzhledem k tomu, že ani Obama nebude moci, a asi ani chtít zrušit americké základny na Blízkém východě, měkká síla Ameriky se může trochu zvednout, ale jen v omezené míře.

Bude zajímavé pozorovat, jak si Obama poradí s otázkou podpory demokracie v oblasti. Američané byli v minulosti kritizováni, že spolupracují s problematickými režimy, jako jsou egyptská nebo saúdskoarabská autokracie. Právě George W. Bush narušil tento pragmatismus a začal se mnohem více zajímat o dění u svých ne vždy dokonale demokratických spojenců, kteří se mu pak odvděčili zmenšenou loajalitou a vliv Ameriky v oblasti v důsledku toho utrpěl.

Samotný Obama sám sebe prezentuje jako idealistu a demokrata. V zájmu některých strategických cílů USA ovšem bude muset ze svého idealismu slevit. Například je možné se řečnicky zeptat, zda hodlá podporovat nastolení demokracie v Egyptě, kde je nejsilnější opoziční organizací Muslimské bratrstvo? Pravděpodobně nikoli.

V každém případě je jasné, že Obama hodná udělat rázné kroky, které pochybovače alespoň dočasně přesvědčí, že jeho příchod znamená změnu oproti Buhově éře. Odejde z Iráku, zruší Guantánamo, bude mluvit o multilateralismu a spolupráci.

Obama má ještě jeden cíl, který vypadá nenápadně, ale může mít hluboké politické dopady - nový americký prezident chce podstatně snížit spotřebu ropy. To má důvody nejen ekologické, ale i geopolitické, protože USA jsou silně závislé na dovozu této suroviny právě z Blízkého východu. Pokud by se podřilo změnit přístup Američanů k automobilům a také podpořit rozvoj jiných paliv, mělo by to dalekosáhlý význam. Radikální změnu ve spotřebě ropy by však přinesly jen nové vědecké objevy a dosud neznámá technická řešení. DO té doby bude Obama muset být srovnatelně pragmatický, jako všichni jeho předchůdci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .