O Ústavu pro studium totalitních režimů

Do archivu již předaly materiály ministerstvo vnitra a obrany, ale také civilní rozvědka, což je Úřad pro zahraniční styky a informace, krátce nazývaný ÚZSI a civilní rozvědka, která nese název Bezpečnostní informační služba, krátce nazývaná BIS a Vojenské zpravodajství. Očekává se, že další materiály ještě dodá Vězeňská služba a policie České republiky. Archiváři tvrdí, že písemností je tolik, že by vytvořily komín o výšce dvaceti kilometrů, což představuje například délku dvaceti Václavských náměstí.

Pod správu ředitele ústavu Pavla Žáčka se nedostalo jen asi 4,8 procenta materiálů hlavně z Úřadu pro zahraniční styky a informace, které by údajně svým vyzrazením mohly ohrozit bezpečnost státu nebo některých konkrétních živých osob. Podle Pavla Žáčka Slovensko odtajnilo veškeré materiály, a proto se předpokládá, že u nás se i zbylými svazky bude ještě podrobněji zabývat ministr vnitra Ivan Langer spolu s Národním bezpečnostním úřadem. V příštích třech, čtyřech letech čeká Úřad digitalizace veškerých materiálů, což je velmi důležitý krok, protože zvláště starší svazky z padesátých let jsou polorozpadlé a častější styk s nimi by je mohl úplně zničit. Takhle budou všem badatelům a občanům běžně přístupné na internetu.

Jak známo vztah k Ústavu jednotlivých politických stran, ale i vědců není jednoznačný. Politici opozice, sociální demokraté a komunisté, jsou silně proti. Zákon o zřízení Ústavu prosadila vládní koalice. ČSSD dokonce poslala stížnost k Ústavnímu soudu, protože se domnívá, že jde o falšování historie. Historikové třeba z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd, kteří byli proti, zase hovoří o tom, že policejní spisy nikdy nevydávají pravdivý obraz historie a připomínají, že každý problém je třeba zkoumat v širších kontextech.

Podobný úřad dokumentující práci východoněmecké tajné policie Stasi funguje i v Německu a jak známo přispěl k objasnění způsobu práce této zločinné organizace, ukázal jak pracovala a koho sledovala i kdy a za jakých okolností někteří lidé selhali. Jeden z nejzajímavějších dokumentů byl nalezen v říjnu minulého roku v pobočce v Magdeburgu a jde o služební pokyn pro pohraniční stráž z 1.října 1973. V dokumentu stojí: "Neváhejte s použitím zbraně, a to ani tehdy, když se překonání hranic dopustí ženy a děti, což je u zrádců častý případ." Rozkaz byl určen pro speciální jednotku tajné služby v polabském obvodu, jejíž příslušníci skrytě působili mezi řadovými členy pohraniční stráže. Jejich úkolem bylo hlavně bránit tomu, aby nepřeběhli na druhou stranu sami strážci hranic. Speciální jednotka, jak z archiválií vyplývá, existovala v letech 1968 až 1985 a podléhala ministerstvu státní bezpečnosti NDR. Jejím velitelem byl generálporučík Karl Kleingut. Doposud bývalí politikové rozkaz ke střelbě popírali. Zajímavé je i místo, kde byl rozkaz nalezen: Dokument se nacházel ve složce řadového poddůstojníka, který u pohraniční stráže sloužil v letech 1971 až 1974. Podle ředitelky tohoto ústavu Marianne Birthlerové, která sídlí v Berlíně, se jen v těchto letech podařilo z NDR útéci 144 vojákům a celkem za dobu existence zdi, od roku 1961 do roku 1989, jich uprchlo 2800.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .