O ústavní stížnosti poslance Melčáka

Ústavní soud je ochránce ústavou garantovaných práv jednotlivce i soukromých firem PROTI státu. Zdůrazňuji, jednotlivce proti státu. Je to u nás velmi nezvyklé, protože taková ochrana před rokem 1991, v němž byla přijata Listina základních práv a svobod a posléze i zákon o Ústavním soudu, nikdy neexistovala.

Základní práva definovaná Ústavou jsou abstraktní. Prakticky všechna se střetávají s jinými právy nebo jsou omezena zákonem. Při posouzení konkrétního případu, dovolávajícího se porušení některého ústavního práva, musí soud pečlivě vážit, jakou hierarchii má toto právo ve srovnání s jinými právy, které Ústava také garantuje.

Ústavní soud má v principu posuzovat ústavnost obyčejných právních aktů. Neměl by posuzovat ústavní akty, protože ty se přece stávají součástí Ústavy. Leč už tady je čertovo kopýtko: kdy se ústavní akt stane ústavním? Stačí na to, že ho parlament přijme ústavní většinou? Formalisti tvrdí, že ano, zastánci přirozeně - právní teorie tvrdí, že ne. Článek 9, odst. 2 Ústavy říká: "Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná." Ústavní soud z toho dovozuje, že existuje jakési "jádro" Ústavy, které zákonodárná moc změnit nesmí, i kdyby to učinila ústavní procedurou. O tom, co toto jádro tvoří, rozhoduje - Ústavní soud.

Je zřejmé, že se Ústavní soud ocitá na tenkém ledě. Parlament má legitimitu odvozenou z voleb, je jedinou přímo volenou ústavní institucí. Je-li lid zdrojem veškeré státní moci, jak praví Ústava, je rozhodnutí parlamentu nejblíže vyjádření vůle lidu.

Podle usnesení Ústavního poslanec Melčák chce zrušit rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny. Zároveň podává návrh na zrušení ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Uvedeným rozhodnutím prezidenta se cítí být dotčen zejména v základním právu plynoucím z čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Co říká tento článek? "Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím." Jedná se tedy evidentně ustanovení proti diskriminaci. Kdyby si podle něj stěžoval někdo na lustrační zákon, který mu přístup k veřejným funkcím upírá, tak bych se nedivil. Ale zkrácení volebního období?

Ústavní soudce Kůrka ve svém menšinovém stanovisku uvádí: "Jediné, o co stěžovateli může jít, je, že má být skončen jeho poslanecký mandát dříve, než uplyne řádné volební období, na které byl zvolen poslancem. To může mít sice citelný dopad do jeho osobních poměrů, o zásah do ústavně zaručeného práva nejde."

Největší rozruch mezi politiky vyvolal odklad rozhodnutí o termínu voleb. Ústavní soud k tomu přikročil, aniž by o to poslanec Melčák žádal. Přitom podle příslušného paragrafu to může učinit pouze na návrh stěžovatele.

Ústavní soudce Musil proto ve svém menšinovém stanovisku uvedl, že "rozhodnutí Ústavního soudu může být vnímáno jako projev jeho aktivismu." Konečně zákon o Ústavním soudu sice připouští, že "spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona", jehož uplatněním vznikly důvody k podání ústavní stížnosti. Ovšem na návrh stěžovatele může odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to zaprvé, nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a zadruhé, jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.

Připusťme, že poslanec Melčák má ústavní nárok na čtyřleté poslancování. Pak ale porovnejme veřejný zájem plynoucí ze zachování nefunkční Poslanecké sněmovny a vlády s omezeným mandátem, neschopné zásadních politických kroků, s veřejným zájmem na vyjádření vůle lidu a novém rozdání politických karet a funkční vládě s plným politickým mandátem.

Jak si vyložit tak evidentně aktivistický přístup Ústavního soudu k žádosti poslance Melčáka? Těžko jinak, než že se soudci rozhodli dát legislativní moci i prezidentovi lekci. Dá se to pochopit, když vnímají téměř naprostou negramotnost a přezíravost jak moci výkonné, tak zákonodárců k otázkám ústavnosti. Vždyť na řešení sporných míst v Ústavě měli víc než deset let. Ale obávám se, že sice lekci uštědřili, ale sami se ocitli v území, v němž se svévole jen stěží odliší od transparentního ústavního práva.

Ovšem ani tak si Ústavní soud nezaslouží difamační výroky politiků, viníků nastalé situace. Zejména aktivistický prezident má nejmenší oprávnění vyčítat aktivismus Ústavnímu soudu.

Osobně doufám, že Ústavní soud zmíněný ústavní zákon o zkrácení volebního období nezruší. Vždyť už současný výlet Ústavního soudu do ryze politických vod poznamená politický vývoj v České republice na mnoho let dopředu.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .