O úspěších a omylech některých amerických prezidentů

Například když před osmapadesáti lety dvanáctého dubna 1945 zemřel v nejméně vhodnou chvíli americký prezident Franklin Delano Roosevelt, možná to přibrzdilo žádoucí postup amerických vojsk na naše území. Při nezkušenosti tehdy nového prezidenta Trumana v evropských záležitostech se rozhodování v poslední fázi války dostalo fakticky do rukou vrchního velitele Spojeneckých sil a shodou okolností jednoho z pozdějších amerických prezidentů Dwighta Eisenhowera, který v padesátých letech pak vedl poměrně smířlivou politiku vůči Sovětskému svazu.

Český exilový historik Ivan Pfaff v jedné své studii dokládá, že už někdy od sedmého dubna 1945 byly západní vojenské síly v Německu schopny postupovat směrem k Československu a tím třeba i hodně posunout v té chvíli ještě neexistující čáru setkání se Sověty na východ. Možná až někam na Moravu. V tom smyslu prý Eisenhowerovi poslali naléhavé depeše jak prezident Beneš z Košic, tak britský premiér Churchil z Londýna. Eisenhower však před pronikáním na české území dal přednost postupu spojeneckých sil v severním Německu, aby Sovětům uzavřel cestu k Dánsku.

Celá věc byla zajisté mnohem složitější. Američané měli dost důvodů, aby si mysleli, že my sami se po mnichovském zklamání chceme po válce přiklonit raději k Sovětskému svazu, než k západním mocnostem. Ještě za Rooseveltova života dala ostatně Amerika najevo, že se vzdá velké části Evropy, včetně Československa, ve prospěch Sovětů, pod vějičkou jejich slibu, že v sovětské zájmové sféře bude nastolena a udržována svoboda a demokracie.

Zdá se, že jak Roosevelt, tak Truman, a zejména Eisenhower tomu v té chvíli skutečně věřili. Mlčel i ten, který určitě pochyboval, tedy Winston Churchil a ozval se až ve Fultonu začátkem roku 1946, kdy už bylo pozdě. Chci tím říci, že pod dojmem poněkud důkladnějších informací o americké politice jsme si k ní mohli vypreparovat zvláštní směs obdivu k jejímu obětavému svobodomyslnému mesianismu, ale také údivu nad její někdy až neuvěřitelnou naivitou.

Při klíčovém ústavním postavení amerického prezidenta vždycky ovšem záleželo i na kvalitě osobnosti toho, kdo právě ten úřad zastával. Smím-li být osobní, musím říci, že se mi velmi líbil prezident Bush starší, který de facto vládl plných dvanáct let, neboť jako Reaganův viceprezident měl zřejmě velmi silný vliv už od roku 1980 na likvidaci studené války a s ní i komunistických režimů ve Střední a Východní Evropě.

Když jsem pak pobýval v Americe roku 1992 právě v době, kdy Bush starší bojoval za své zvolení ve druhém termínu, zaujal mě jeho tehdejší slib, že po svém znovuzvolení přikáže nové vyšetřování atentátu na prezidenta Kennedyho. V té chvíli však vstoupil na scénu jako třetí kandidát evidentní outsider Perrot, který rozhodl volby ve prospěch Clintona, protože odebral Bushovi rozhodující hlasy.

Čtvrt století starý výrok Warrenovy komise o Kennedyho smrti tak zůstal dodnes v platnosti, i když mu věří jen málokdo. Sympatie ke staršímu Bushovi by možná pohasly, kdybychom viděli do zákulisních politicko-ekonomických vztahů tak ohromné velmoci, jako jsou Spojené státy americké a do postavení Bushovy rodiny v tom všem. Ale i bez toho bylo na první pohled zvláštní, že oba synové bývalého prezidenta se stali guvernéry významných amerických států, Texasu a Floridy.

U George Walkera bylo nesympatické, že ve své funkci po celá léta prý nikdy nevyužil svého práva a neudělil milost ani jednomu odsouzenci na smrt. Ke druhému Bushovi synovi, Jebbovi, je nutné vztáhnout i dosti podezřelou okolnost, že právě díky floridské justici jeho bratr George Walker Bush dosáhl svého těsného prezidentského vítězství způsobem ne právě standardním. A pak následovalo Bushovo odmítnutí ratifikace kiotského protokolu o redukci skleníkových plynů, jakož i některé další akty, které by ekologicky zaujatý Al Gore asi neudělal.

Když pak už za Bushovy vlády došlo k událostem jedenáctého září 2001, málokdo si pod dojmem té strašlivé katastrofy položil otázku, jaký to pořádek vládne v zemi, kde je možné během jediné hodiny jen za použití kapesních nožů unést hned čtyři letadla s nejplnějšími nádržemi hořlavin. Pochybnosti pak provázaly u Bushovy lehkověrné sliby, že Usámu bin Ládina dostanu živého či mrtvého, jakož i všechno další, co se pak od toho odvíjelo, až k válce v Iráku, která s tím šokem z jedenáctého září měla jen velmi málo společného. Protesty proti mladšímu Bushovi ustávají s americkými iráckými úspěchy.

Jakási pachuť z jeho celkového zaměření a chování však přetrvává. Bude Irák opravdu účinným stimulem pro americkou veřejnost, aby Bushe napřesrok zvolila podruhé? Neukáže se do té doby z věcí, které ještě zažijeme nebo které si o nich přečteme, že přesně teď prožíváme vítězství Pyrrhovo?