O tom našem hrdinství
Dostal jsem mobilovou zprávu, zda bych nechtěl vyjádřit svůj osobní názor na , jak bychom my Češi a Moravané a Slezané byli stateční, kdyby nás Rusové odřízli od zemního plynu.
Osobní názor má svůj rub a líc, jako všechno, ostatně. Odpověď byla dána ještě než padla otázka. Nebyli bychom stateční. Z vymrzlé ulice, z vymrzlých pracovišť a vymrzlých kaváren bychom se vraceli do vymrzlých bytů, což rozčilovalo i naše slavné předky lovce mamutů, kteří jako ten Prométheus ukradli oheň z blesku a zjistili, že lépe se přemítá jak přelstít mamuta v teple než za drkotání zubů.
Cítím v otázce i podtext, jak bychom byli stateční kdyby nás zase jednou někdo okupoval, tentokrát jinými prostředky. Leonid Brežněv věřil ocelovým tankům, Vladimír Putin je vyškolen ve zpravodajských hrách a jistě se můžeme právem domnívat, že počátek krize se zemním plynem nespadá tak úplně náhodou do dnů, kdy v Evropě klesl teploměr hluboko pod bod mrazu. Představa, že prezident Medvěděv i premiér Putin sedí pospolu v Kremlu a sledují se zájmem rtuť je malebná, ale velmoc jako Ruská republika dříve či později musela dát najevo, kdo je čeho pánem, před čímž ostatně bledne nejenom naše odvaha, ale odvaha jiných národů rovněž.
Zažili jsme (tedy naši předci zažili) německou okupaci a je leccos za co bychom se měli - a právem - stydět. Nestydíme, neboť v naší povaze je navěky zabudován chytračící sedlák, který pána i čerta napálí za každou cenu. Jakmile zemřel Jan Žižka, který potíže i problémy řešil rázně a to palcátem, zakopali jsme ten válečný palcát a vrátili jsme se k prostému životu na rodné hroudě, pokorní až běda, vtrhne-li k nám soused i nesoused s ozbrojenou mocí, turečtější než Turek, servilní a doma pod peřinou bojovní až běda s heslem nadporučíka Lukáše : "Všichni jsme Češi, ale nemusí to každý vědět."
Jediný heroický čin, který jsme v období druhé světové války spáchali, čin razance světového měřítka, byl atentát na Heydricha. Parašutisté z Londýna zabili jednoho velice inteligentního zločince, což je vždy nebezpečné spojení. Atentát sám nepřipomínal profesionalitu elitní jednotky, ale jakéhosi fatálního zmatku, který je jedním z průvodních rysů naší povahy. Následné udání a popravy a tragedie, které nutně následovaly, byly převážně dílem českých udavačů a gestapo mělo dost snadnou práci při naplňování Vůdcova rozkazu k pomstě.
Boj v kryptě kostela v Resslově ulici byl hrdinský podobně boj českých letců při obraně Anglie a smrt parašutistů v kryptě byla heroická v pravém slova smyslu, neboť ve zmíněné národní povaze míváme nekonečnou zbabělost podobně jako nekonečné hrdinství.
Zbabělci se se svými hrdiny z Anglie vypořádali po svém a pozavírali je zhusta do komunistických koncentráků, za nadšeného pochodování dělnické třídy, která žádala smrt i pro Miladu Horákovou.
Když se tedy sám sebe ptám, jak by dopadla další, řekněme okupace, nebo absolutní závislost naší země, poměřena místní odvahou, myslím si, že podobně jako za normalizace.
Jaroslav Seifert po upálení Jana Palacha řekl veřejně, že prosí všechny mladé lidi, aby nic podobného neopakovali, neboť starší generace by musely spáchat sebevraždu. Upálil se Jan Zajíc a patetické prohlášení se rozplynulo ve verších o krásách Prahy.
Neměli bychom se ani příliš obviňovat, ani soudit, ani propadat hloupé aroganci, jíž propadneme -zvláště vzhledem k cizině, vždy když je to beztrestné (viz naše slavná plastika na téma, co si myslíme o ostatních národech instalovaná v Bruselu).
Jsme malý národ a malá země.
Jen bychom se měli dopracovat k obyčejnému hrdinství k přiznání, že nejsme pány planety. A ne se tvářit, že hulvátství v Bruselu je humor, případně, že kdyby si Spojené státy, Rusko nebo Čína moc vyskakovaly, pošleme na ně své švédské stíhačky.
A řekneme jim jako Jára Cimrman :
"Sami jste si to zavinili."
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor

Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.