O slavnosti a hostech

Dost logicky do toho rozpačitého obrazu zapadlo, že se odpoledne prošli Prahou monarchisti, aby upozornili, že by tu z dilematu bylo i jedno skálopevné východisko: totiž tisíciletá tradice českého království. Ani v EU bychom nebyli výjimkou, konstitučních monarchií je tam tucet. Zpráva o tom, že se to ráno na Karlovarsku opět zatřásla země, vypadala v tom kontextu skoro jako polopatistická rekvizita. Postižení Západočeši doufám prominou. Faktem nicméně je, že problémy s identitou ČR evidentně má. Jinak by tady nemohly proti sobě existovat například tak ostře rozporuplné názory na to, jakou roli má vlastně hrát v Evropské unii. Až to někdy vypadá, jakoby jakékoli konstruktivnější stanovisko vůči evropským problémům a strukturám bylo hned oštemplováno jako zrada národních zájmů. Co to národní zájmy jsou, definují ovšem nejmíň konkrétně právě ti, kteří je nejplamenněji hájí.

Pro občana je přitom eminentním národním zájmem nepochybně především to, aby mu jeho stát zaručoval bezpečí a základní občanská práva a svobody. Jinými slovy, aby mohl žít v solidním právním státě s institucemi, které se chovají předvídatelně, v souladu se zákony. To dnes - jakkoli si na jednotlivosti můžeme právem stěžovat- tady v České republice vcelku máme. Také to potvrdil nedávný výzkum veřejného mínění, který si nechaly udělat Lidové noviny k devadesátinám republiky: Většina lidí v něm řekla, že by s žádným jiným obdobím českých dějin neměnila. Také objektivně je to zřejmé: Česká republika je moderní stát, zakotvený v demokratických aliancích, kde mohou lidé bez obav plánovat svou individuální budoucnost. Na to můžeme být- jako Češi- právem hrdí. Není to v dnešním světě vůbec samozřejmé. Proč tedy pořád ty rozpaky, když přijde řeč na to, kdo vlastně jsme?

Faktem je, že v dějinách všech států hrají roli mýty. Neměly by to ovšem být mystifikace. A minimálně jednu takovou velkou mystifikaci v českých dějinách najdeme. Je z roku 1945, kdy - jak stojí v učebnicích dějepisu, byla republika obnovena ve svých předválečných hranicích včetně kontinuity mezi poválečnými a prvorepublikovými institucemi. Nesouhlasí jedno ani druhé: republice chyběla Podkarpatská Rus, kterou exilová vláda v čele s Benešem nabídla Stalinovi výměnou za podporu při etnickém vyčistění země od neslovanských menšin a tlumení slovenských snah po nezávislosti. Dávno před osvobozením Rusou armádou, v roce 1943, slíbil za to Beneš v Moskvě Stalinovi, že se Československo po válce zařadí do tábora lidových demokracií, a že tedy i zdejší společnost bude vycházet ze socialistického modelu. Košický vládní program s jeho zestátněním bankovnictví a s konceptem Národní fronty místo plurality demokratických stran byl už jen logickým důsledkem této domluvy. Knih, kde je to pečlivě doloženo, existuje dnes na knihkupeckých pultech už bezpočet. Od Rupnikových Dějin komunistické strany Československa po Politický životopis Edvarda Beneše od Zbyňka Zemana. Přesto panuje všeobecně přesvědčení, že to byl teprve komunistický puč v únoru 1948, co republiku zbavilo svobody. To nepřekvapuje: je pohodlné věřit, že za instalaci komunistického teroru jsou odpovědni výhradně komunisté. Zbavuje to odpovědnosti. Jenže definitivní převzetí moci komunistickou stranou mohlo přijít až v roce 1948 jenom proto, že KSČ de facto moc měla už od roku 1945. Získala ji a upevňovala za pomoci demokratických stran, které se ve jménu demokracie dopouštěly jednoho nedemokratického kompromisu za druhým. A za pomoci širokých vrstev společnosti, kterým nebyla po válce omezená demokracie ve jménu socialismu vůbec proti mysli, a které viděly v německé a maďarské menšině paušálně viníky válečných hrůz. Komunisté tedy nepotřebovali v únoru 1948 dělat žádný puč. Stačilo jim už jen přiznat barvu. Kdybychom si tohle uvědomili, byli bychom vůči dnešním krysařům možná odolnější. A také vnímavější, pokud jde o podprahové tendence na současné politické scéně. V každém případě bychom ale měli míň problémů s identitou.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .