O selhání ministerstva, soudců a státních zástupců

Lidové noviny tvrdí, že místo o délce a průběhu praxe či znalostí o úspěchu často rozhodují psychotesty. Ty jsou ale zcela neprůhledné a nekontrolovatelné. Odmítnutí kandidáti se nikdy přesně nedozví, proč neuspěli a odvolat se dotyčný může jen k vedoucímu odboru justice na ministerstvu spravedlnosti, a to dle znalců nemá velký význam. Podle vyhlášky stačí, když psycholog napíše: doporučuji, doporučuji s výhradouu, nedoporučuji. A navíc, v tom je rovněž evidentně vážné pochybení, tyto posudky mohou dělat jen dva psychologové Jiří Dan z brněnské pedagogické fakulty a Pavel Prunner z plzeňských práv, kterého navíc vyšetřuje komise zabývající se nepravostmi na tamní fakultě. Jiří Dan zase odmítá vysvětlit na základě jakých testů své posudky vydává a považuje je za osobní know how, což zní samozřejmě rovněž velmi podezřele. Takovýto stav jen na základě již zveřejněných faktů vzbuzuje u veřejnosti značné pochybnosti a dál podkopává již tak dost pošramocenou pověst justice.

Problém je ale složitější, a o tom se bohužel moc nehovoří: konečné rozhodnutí má učinit příslušný předseda krajského soudu nebo krajský státní zástupce podle § 8 vyhlášky číslo 303/2002 Sbírky. Bohužel tito šéfové krajských soudů a zastupitelství neberou začasté stanovisko jednoho psychologa pouze jako pouhé doporučení, ale kategoricky se jim řídí: odmítají převzít zodpovědnost za jmenování budoucích soudců a státních zástupců, i když vyhláška počítá s tím, že takový odpovědný funkcionář si může vyžádat podrobné vyjádření. Jak je obecně známo třeba Dr. Milan Bořek, šéf Krajského soudu v Hradci Králové, takhle postupuje, neplatí to ale bohužel o všech ostatních.

O současném způsobu provádění psychotestů pochybuje i předsedkyně Nejvyššího soudu Dr. Iva Brožová, která mi řekla: "Stojí-li výběr soudců na psychologickém vyšetření provedeném jednotlivcem není taková praxe odpovídající ani složitosti lidské psychiky, ani její seznatelnosti z hlediska možnosti řadového psychologa. Minimálně psychodiagnostické vyšetření by měl provádět tým psychologů, a to nejen formálně, ale i skutečně. Ostatně vyhláška o výběru, přijímání a odborné přípravě počítá s vyšetřením, které provádí odborná psychologická pracoviště a které je jen jedním z podkladů pro přijetí uchazeče".

Současná praxe je de facto zjednodušeným výkladem této vyhlášky nebo by se snad dalo řící i v rozporu s touto vyhláškou.

Současné metody vybírání soudců kritizuje i předseda Městského soudu v Praze Dr. Jan Sváček. Lidovým novinám řekl, že je tento systém nedokonalý a v některých případech může vest i k vyřazení výborných uchazečů a v jiných naopak k výběru špatného soudce. Dr.Sváček navrhuje, jako je tomu někdy v zahraničí jako například v Německu, zavést institut "soudce na zkoušku." Bohužel v našich poněkud nepořádných poměrech by ale nejspíš taková praxe mohla vest jen k dalšímu chaozu: Představme si - jen teoreticky - že by takový "soudce na zkoušku" nás třeba připravil o majetek či o dítě a později by byl z té funkce odvolán a člověk by zjistil, že v jeho případě šlo jen o pokus o spravedlnost. Co bychom pak asi dělali a kdo by pak napravil takovou ve své podstatě neodčinitelnou újmu.

S podivem je, jak je možné, aby něco tak nedokonalého i přes kritiku špiček české justice fungovalo bezezměny již od roku 2002. Chyba je zřejmě nejen na straně ministerských úředníků, ale i soudců a státních zástupců, kteří se proti tomu s dostatečnou razancí nedokázali veřejně postavit, aby si vynutili změnu, a ani nevyužívají prostor, který jim vyhláška poskytuje, aby ke kritickým situacím, o nichž se v médiích píše, nedocházelo.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .