O přemlouvání Josefa Hojdara

19. září 2003

Člen sociální demokracie, poslanec za tuto stranu a přesto všemi obletovaný sólista. Přesně takovéto postavení si v poslední době vybudoval Josef Hojdar. Nemusel pro to udělat prakticky nic světoborného. Stačila maličkost. Opustit poslanecký klub sociální demokracie. Jeden jediný člověk tak způsobil v křehké vládní většině povážlivou trhlinu. Ze sto jedna členného koaličního tábora zůstala totiž rovná stovka. Což vládě bere minimální parlamentní většinu.

Kdyby tedy hodlala ve sněmovně vyvolat hlasování o důvěře, potřebovala by na svoji stranu získat buďto Hojdara nebo jednoho opozičního poslance. Samozřejmě za předpokladu, že by zbylá vládní stovka jednomyslně podpořila Špidlův kabinet. Hojdar si tudíž může hrát na jazýček na vahách. Tím změnil pohled na slabé místo koaliční vlády. Za něj byla zpočátku považována Unie svobody-DEU. Její volební program byl pouze obtížně slučitelný s vládním.

Jasně se to ukázalo hned po několika měsících fungování Špidlova kabinetu. Ve sněmovně neprošel tzv. povodňový balíček. Zásluhu na tom kromě opozičních poslanců měla také unionistka Hana Marvanová. Po umytí hlav premiérem a po donucení unionistů k podpisu dodatku koaliční smlouvy, ve kterém se zavázali, že nebudou zlobit, už od ní vládě velké nebezpečí nehrozí.

Samozřejmě při klíčových hlasováních potřebuje kabinet každý unionistický hlas. Přesto se nejslabším koaličním článkem stala sociální demokracie. A to nejenom kvůli Hojdarovu odchodu z poslaneckého klubu. Uvnitř totiž působí i další odbojní poslanci. Také ti kritizují například vládní návrhy reformy. Na rozdíl od Hojdara dodávají, že nechtějí položit Špidlův kabinet. Přesto drží vládu svým způsobem v šachu.

Jejich podpora totiž není úplně zadarmo. Také kvůli nim musel Špidla rezignovat na razantní reformu veřejných financí. V pátek se dokonce nechal slyšet, že se ve sněmovně může objevit nějaký dobrý návrh. Lze předpokládat, že by se mohl líbit právě nespokojeným sociálním demokratům. Když už je řeč o jazýčku na vahách a o dalším osudu vlády, není role Josefa Hojdara zcela výjimečná. Vláda momentálně nemá důvod vyvolat hlasování o důvěře. Takže sto jeden hlas shánět nemusí.

Pokud ve sněmovně nebudou všichni poslanci, nepotřebuje pro prosazení rozpočtu nutně sto jeden hlas. A protože jeden z komunistických poslanců je dlouhodobě nemocný, dá se kalkulovat s tím, že ve sněmovně při hlasování nebude. Pokud by u ostatních byla účast stoprocentní a koalice by hlasovala jednotně pro rozpočet, obešla by se vláda bez Hojdarova hlasu.

Zbývá ještě jedna varianta. Tou je snaha Občanské demokratické strany svolat mimořádnou schůzi poslanecké sněmovny s jediným bodem programu. Tím by bylo vyslovení nedůvěry koaliční vládě. Pokud by k takovémuto hlasování skutečně došlo, byla by šance na úspěch ODS malá. I kdyby se Josef Hojdar rozhodl jít proti Špidlovu kabinetu, nestačilo by to. V ústavě se píše o tom, že se pro návrh musí vyslovit nadpoloviční většina všech poslanců.

Bylo by tudíž jedno, kolik by se jich hlasování zúčastnilo. Důležitá by byla suma 101. Právě tolik poslanců by muselo zvednout ruku pro vyslovení nedůvěry Špidlovu kabinetu. Pokud by existovala shoda v opozičních řadách a přidal se Hojdar, byla by to rovná stovka. Jeden hlas by tudíž i nadále chyběl. Vzhledem k pravděpodobně absenci jednoho z komunistických poslanců, by opozice potřebovala získat hlasy dva. Navíc není jisté, zda by se všichni komunisté k návrhu ODS připojili.

I kdyby občanští demokratů museli vedle Josefa Hojdara získat ve vládním táboře už jenom jeden jediný hlas, bylo by to obtížné. Už kvůli tomu, že v otázkách vyslovení důvěry či nedůvěry vládě bývá zvykem hlasovat po jménech. Což vyžaduje mimořádnou dávku odvahy. Takže Josef Hojdar je momentálně ceněným zbožím spíše z jiného důvodu. Tím je krok presidenta republiky a senátu.

Hlava státu vrátila sněmovně zákon o dani z přidané hodnoty, horní komora parlamentu zase zákon o spotřebních daních. Pro přehlasování těchto vet je potřeba sto jednoho poslance. Pokud by se nepodařilo získat někoho v opozičních lavicích, musel by pro návrhy zvednout ruku také Josef Hojdar. Právě tyto dva zákony jsou pro navrhované rozpočtové příjmy velmi důležité. Pokud by nebyly přijaty, mohl by narůst deficit státního rozpočtu na příští rok. Lze si představit, že i tento neúspěch by Špidlův kabinet přežil.

V návrhu rozpočtu lze totiž i v současné době škrtat a neplánované snížení příjmů z nepřímých daní by se dalo dohnat snížením výdajů. Takže deficit by mohl zůstat na plánovaných téměř 115 miliardách.

autor: Petr Hartman
Spustit audio