O patnáct let později

Je to sdělení, které mohlo této zemi prospět před patnácti lety, ne dnes. I když, za určitých okolností...

Když tu dnes řeknu, respektive napíši, že táž informace se počátkem devadesátých let vzrušeně předávala mezi znalci tehdejší politické (a zpravodajské) scény budu asi vypadat jako hrdopyšný pamětník. Ale je to fakt. Takže současné "odhalení" sebou (pro mě) nese více otázek, než odpovědí.

Oznámení, že generál v záloze Miroslav Vacek, kariérní důstojník a kariérní člen KSČ, spolupracoval s vojenskou kontrarozvědkou, je - podle mého - stejně informačně hodnotné jako sdělení, že Jaromír Jágr hraje hokej za New York Rangers. Prostě mě to neporazí. Svého času, přinejmenším v předlistopadových funkcích náčelníka generálního štábu ČSLA a 1. zástupce ministra národní obrany ČSSR (v období od listopadu 1987 do prosince 1989), s touto sekcí jistě měl co do činění.

To Rudolf Sacher je jiný případ. Jako člen České strany lidové, v níž od roku 1968 prošel mnoha funkcemi včetně vedoucího oddělení sekretariátu ÚV ČSL, přičemž v letech 1969 až 1988 vedl Ústřední politickou školu strany, se koncem listopadu 89 náhle vyšvihl do tehdejších špiček Občanského fóra, stal se (říkají dobové historky) oblíbencem prezidenta Václava Havla a od prosince 1989 do prvních voleb v červnu 1990 byl ministrem vnitra tehdejšího federálního Československa.

V té době byl znám jeho sklon k podivnému zacházení s některými materiály komunistické Státní bezpečnosti, které (když se to vyjádří opisem) po svém selektoval a schraňoval. Za doby jeho šéfování resortu vnitra se objevily informace o bájném "Fondu Z", což byl seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti, podléhající už za totality tzv. zvláštnímu režimu. Tedy, když to domyslíme, seznam prominentů zavázaných nějak StB. Sacher měl do tohoto fondu přidat i jména těch, kteří se po listopadu dostali do vrcholných politických a státních funkcí. Existenci tohoto fondu střídavě potvrzovali jedni pamětníci a vyvraceli druzí. Když se člověk tak trochu porozhlédne po současné politické krajině, chce se mu spíše uvěřit, že podobný fond nejen, že existoval, ale je i někým nadále a úspěšně spravován a využíván.

Tahle okolnost je ve spojení s oznámením spolupráce obou pánů s bývalou StB asi nejzajímavější. Když k tomu přidáme i dobovou informaci o mocné vlně skartací materiálů StB, která za šéfování Sachera proběhla, vzniká z toho obrázek, který rozhodně nevyvolává nadšení.

Ale, jak již zpočátku řečeno, tahle informace měla obrovskou hodnotu v dobách, kdy byla čerstvá. Dnes už je to jen cosi, co může vyvolat příslovečný brekot nad rozlitým mlékem. Jako třešnička (sic!) na dortu k tomu patří i znalost jiné dobové reálie: oba nyní označkovaní pánové se měli v roce 1990, kdy byli ve špičkových funkcích ministrů obrany a vnitra, dohodnout o převedení vojenské kontrarozvědky ze správy vnitra pod správu ministerstva obrany. Česky a natvrdo řečeno z toho plynulo a plyne, že mimo jakoukoli kontrolu se hned zkraje nového režimu dostala řada výkonných příslušníků StB. Co tam ta dlouhá léta až donedávna dělali, a pro koho pak pracovali ve tmě pod svícnem ministerstva obrany, nechám na fantazii laskavého posluchačstva a na práci příslušných odborníků na naší nejmodernější minulost.

Nicméně - informace o minulosti obou pánů, nyní zveřejněná, má přece jenom nějakou tu hodnotu sama o sobě. Je to jedno z mála sdělení svého druhu, které neoznačuje za spolupracovníky StB její oběti, nýbrž její tvůrce. Z toho kouká, jak to tak odhaduji, pěkných pár procesů z nactiutrhání. Jistě, soudit o čest se budou pánové Vacek a Sacher...

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .