O názorech novinářů na Vladimíra Špidlu

Mám teď na mysli deník Právo, nejčastější to četbu voličů členů i vůdců České sociální demokracie a jeho dva znamenité komentátory Jiřího Hanáka a Alexandra Mitrofanova. Oba mají za sebou nespornou levicovou minulost, která z nich za posledních třináct let nikterak nevyprchala, jisté životní okolnosti je však přece jen odlišují. Hanák je téměř o generaci starší a prošel poměrně nejzdravějším možným vývojem, z původního mladicky nerozvážného komunisty.

To znamená, že dost brzy pochopil zrůdnost té ideologie, zúčastnil se výrazně takzvaného Pražského jara a pak přes dvě desetiletí normalizačních ústrků došel až k dnešnímu střízlivému pohledu na naše dění. Ten pohled je navíc podložen záviděníhodnou znalostí české politické historie a čapkovsko-peroutkovským bohatstvím české řeči, v čemž nemá mezi současnými novináři konkurenta. Zkrátka politický spisovatel par exellence.

Je více než pozoruhodné, že v duchu tohoto Peroutkova pojmu právě on za celých dosavadních osm ročníků nebyl cenou Ferdinanda Peroutky vyznamenán. To Alexandr Mitrofanov předloni Peroutkovu cenu dostal. Upřímně jsem mu k ní tenkrát gratuloval a jestliže dnes říkám, že už dávno před ním jí měl mít Jiří Hanák, ani v nejmenším tím nepochybuji o tom, že i ta Mitrofanovova byla plně zasloužena.

Není většího znalce poměrů ve straně mnoha čtenářů Práva, tedy v ČSSD, než je on, jeho zaměření je však poněkud monotematické, postrádající onen Hanákův široký rozhled a vysoký nadhled. I to může být trochu ovlivněno životopisnými rozdílnostmi obou publicistů. Hanák byl po celé minulé půl století oběma nohama vrostlý do i let žil v ukrajinském Rostově, kde také absolvoval tamější, tehdy samozřejmě sovětskou Fakultu žurnalistiky.

Po tomto delším úvodu bych se vrátil k začátku. Dosti ostré rozdíly v některých názorech Jiřího Hanáka a Alexandra Mitrofanova si tolik neuvědomí ten, kdo pouze čte jejich články v Právu. Jak již řečeno, nehodí se, aby na jedné straně jednoho deníku byly patrné tak odlišné postoje dvou jeho kmenových komentátorů, jaké mají oba zmínění novináři třeba k osobě předsedy ČSSD a premiéra české vlády Vladimíra Špidly.

Ty vycházejí najevo až z jiných sdělovacích prostředků. Tak například posluchači našeho pondělního Studia Stop mohli v diskusi s politologem Ottou Novotným sledovat, s jakým až despektem Alexandr Mitrofanov označoval Špidlu za politického packala a kdy při jeho posuzování zcela nadřadil význam politické šikovnosti nad politickou slušností.

Jiří Hanák pak přesně na toto téma se uchýlil do česko-slovenského časopisu Mosty, kde svůj deník Právo přirovnal k jatečnímu dvoru, na němž Alexandr Mitrofanov mává košerákem nad Špidlovým politickým hrdlem. Když potom Hanák několikrát připomene, že s Vladimírem Špidlou přišel konečně do vedení ČSSD první skutečný, bytostný a hlavně neúplatný sociální demokrat, klade si otázku, proč ho český tisk stále podřezává. Poněkud hypoteticky si odpovídá, že, inu zadul nový vítr z Pražského Hradu a tisk začíná vrtět ocáskem po větru.

Hned však dodává, a zde Jiřího Hanáka ocitujme doslova: "Případ Saši Mitrofanova je však jiný. On podle mého názoru Vladimírovi Špidlovi prostě křivdí, protože klady českého premiéra jasně převažují jeho nedostatky a chyby. Vladimír Špidla si to věru nezaslouží" Konec citátu. A i když Jiří Hanák psal svůj článek pro Mosty ještě před sjezdem ČSSD, není nezajímavý ani jeho závěr, kde se píše: "Ostatně prohraje-li Špidla na sjezdu svoji předsednickou funkci, má Česká sociální demokracie dobré vyhlídky stát se největší politickou stranou. Největší z těch malých Schopnou ovšem kolaborace s ODS - bude-li však o to tato hradní strana ještě stát".

Myslím, že v předvečer 125. výročí založení ČSSD, které připadá na 7. dubna, je důležité si toto Hanákovo ironické memento připomenout a vyslovit uspokojení nad tím, že se na sjezdu nesplnilo.