O nadzvukových stíhačkách znova a znova

Je totiž příliš mnoho důvodů, které nasvědčují tomu, že námitky Občanské demokratické strany, tlumočené zpravidla jejím vojenským expertem Petrem Nečasem, v tomto případě vůbec nezavánějí demagogií a opozicí stůj co stůj, ale mají nejspíš pravdu, když říkají, že to vypadá, jakoby Špidlova vláda, stejně jako vláda Zemanova podléhala nějakým lobbistickým zájmům, když o nadzvukových stíhačkách jedná dříve, než je vůbec k dispozici celkový plán reformy naší velmi dezolátní armády a dlouhodobý způsob jejího financování.

To, že Spojené státy, Belgie, Nizozemsko, Francie, Kanada a teď znova nejpřekvapivěji vystoupivší Švédsko se mohou přetrhnout, aby se svou nabídkou supersoniků v České republice uspěli, svědčí o spěchu, který je nutí zbavit se co nejrychleji zboží, o jehož budoucím uplatnění pociťují stejnou nejistotu, jakou už před lety měla naše továrna Aero Vodochody, když se snažila zachránit svou existenci prodejem nesmyslného počtu 72 letadel L159 naší armádě.

Jak víme, nezachránilo to ani Aero Vodochody, ani armádu, která si s tím nákupem už léta neví rady a není stále schopna splatit dluh, který tím nadělala. Ačkoliv i při poměrně povrchním pohledu je až příliš patrná snaha cizích firem napálit či uplatit českého Honzu, zastánci nákupu stále dost úspěšně vytvářejí v lidech nepřekročitelnou mentální bariéru, že přece něco mít musíme a že bez nadzvukových stíhaček nejsme schopni ochránit náš vzdušný prostor, čímž de facto ztrácíme svoji suverenitu.

Na naivní dotazy, od koho můžeme očekávat napadení v nejbližších deseti letech, což je asi tak životnost strojů, které jsou nám nabízeny, dostáváme velmi neurčité odpovědi. Američané v minulých dnech utrousili něco o možném opakování situace, která u nich nastala 11. září 2001. To zřejmě míní jako poučení z toho, že tehdy unesená letadla plná nevinných lidí nebyla včas sestřelena a způsobila pak škodu mnohem větší. Jenže jestliže se to tenkrát nepodařilo ani v obrovitých prostorách Spojených států, disponujících mnoha Supersoniky, ať probůh nějaký odborník důkladně vysvětlí, jak by to bylo možné u nás.

I podzvukové dopravní letadlo, startující dejme tomu z Ruzyně, by asi bylo už hodně daleko, než by se ho podařilo unést a natočit na nějaký ten náš zajímavější cíl, za nějž si oni profesionální přesvědčovatelé dovedou dosadit tak nejspíš Hradčany, Temelín nebo Dukovany. Stále se mi zdá mnohem účinnější a neskonale levnější, kdyby každé dopravní letadlo mělo po zuby ozbrojenou ochranu, než bych si dovedl představit onu přízračnou proceduru, která by se musela udát, aby se mohly uplatnit nadzvukové stíhačky.

Někdo by okamžitě musel dát rozkaz k jejich startu, někdo by v pár minutách musel zjistit, že jde o únos vskutku teroristický a někdo, bůhvíkdo, by musel dát rozkaz k sestřelení takto uneseného letadla. A když už by mi někdo dokázal tohle všechno popsat, zeptal bych se ho, zda-li by se k tomu účelu lépe nehodily nakonec podzvukové letouny L159, kterých máme plné hangáry, než letadla nadzvuková. Neboť zde je matematika tak jednoduchá, že si ji troufnu podat i rozhlasovou cestou. Jen se mnou počítejte.

Rychlost zvuku je 330 metrů za vteřinu, přibližně třikrát tolik je tedy 1000 metrů, čili jeden kilometr za tři vteřiny a 100 kilometrů za 300 vteřin. 300 vteřin je přesně 5 minut. Tedy rychlostí zvuku uletí stíhačka 100 kilometrů za 5 minut. Při nadzvukové rychlosti ještě za kratší čas. Snadno si tedy představíme, jak rychle by nadzvuková stíhačka byla z republiky venku. Slyšel jsem, že už teď při cvičeních s Migy musíme často žádat Poláky, abychom se při otáčkách směli dotknout jejich území.

Ostatně podle zprávy ze čtvrtečních novin v mnohem větším Německu, kde tamější vláda se právě teď také zabývá stejným problém, bylo řečeno, že stíhací letouny mohou vzlétnout teprve do osmi minut po vyhlášení poplachu. O případném sestřelení by pak měl rozhodnout osobně tamější ministr obrany. I pro Německo mi to připadá dost absurdní, ale což teprve u nás, obzvláště kdyby se ten ministr jmenoval Tvrdík, Vetchý nebo Baudyš.

Omlouvám se, že tady zdlouhavě vykládám dost elementární záležitosti, je to však nutné k potvrzení toho, co už jsem také slyšel od skutečně nezaujatých vojenských odborníků, že totiž právě ona tolik vynášená nadzvukovost je pro obranu našeho malého prostoru k ničemu. Něco jiného by bylo, kdyby Česká republika byla pověřena, aby svými nadzvukovými stíhačkami plnila určité úkoly v rámci třeba NATO, ať už v oblasti střední Evropy nebo kdekoliv jinde ve světě. Jenže o tom by se pak mělo rozhodovat někde jinde, než v Praze.

Věci by se musely pojmenovat pravým jménem a nesmělo by se dále s urputnou vytrvalostí tvrdit, že nadzvuková letadla musíme mít v našem bytostně národním zájmu a platit je z našich bytostně národních peněz.