O krizi: Praha slzám nevěří

Pokud ale zmíněné hodnocení o největší krizi použijete mezi českými vzdělanci, dočkáte se rozhořčených projevů nesouhlasu případně posměchu. Praha prostě slzám nevěří.

Musí být rozdíl v tom, jak vidí svět Češi a občané zemí na západ od našich hranic. Vysvětlení není třeba složitě hledat. Pro západ je současný ekonomický propad skutečně velkou krizí. Pro ty, kdo zažili čtyřicet let socialistického hospodářství zase o tak neobvyklý zážitek nejde. Měli jsme možnost zvyknout si na stagnaci ekonomiky trvající celá desetiletí.

Ovšem najde se ještě jeden důvod, proč Češi krizi podceňují. Vyplývá z jejich nezkušenosti. V zemích, kde není porušena historická paměť, se dobře ví, že krize citelně zasáhne jen menší část populace. A většina se uklidňuje tím, že se mají pořád dost dobře a že se krize přežene, než postihne také jejich domácí rozpočet.

Z toho už se dá současný český postoj ke krizi vysvětlit. Existuje ovšem ještě jedna příčina tuzemského optimismu. Zdejší politici mají jednak ve zvyku připisovat sami sobě vysoké schopnosti ovlivnit ekonomický rozvoj, jednak jsou zvyklí lakovat poměry na růžovo. Úsvit lakýrníků nastal počátkem roku 2008, kdy se rozběhla reforma veřejných financí. Ministři Topolánkovy vlády měli pochopitelné sklony líčit dopady reformy právě v těch nejlepších barvách. Jednak chválili, jak se zlepšuje stav rozpočtu, jednak zdůrazňovali rozkvět domácí ekonomiky.

Nebylo zcela jejich vinou, že se situace vyvíjela opačným směrem. Ekonomika začala zpomalovat už počátkem roku 2008, mimo jiné prvními signály americké krize. Loni v létě došlo k dalšímu krizovému nárazu a politici i bankéři ještě líčili Česko jako ostrov ekonomické stability. Ekonomický pád už nešlo popírat koncem roku, ovšem předpovědi stále vylučovaly, že by letos mohlo dojít k recesi. Fakt, že ekonomika padá, politici přiznali až někdy v dubnu a co je pozoruhodné, předpovědi se od té doby pořád zhoršují.

Stejné to je s rozpočtem. Ještě počátkem ledna předal ministr financí Miroslav Kalousek novinářům čísla, která motivovala média k titulkům, že stát hospodaří nejlépe za posledních 11 let. Ovšem už v dubnu vláda přiznala, že se schodek rozpočtu v nejbližších třech letech nedostane pod 150 miliard. Předpovědi se nadále zhoršují, například se spekuluje o 250 miliardovém schodku v letošním rozpočtu. Ovšem lidé nadále nejraději věří těm nejmírnějším předpovědím.

Otázka zní, jaký má takový optimismus vlastně smysl. Za určitých okolností může být užitečný. Lidé věří ve světlou budoucnost, nakupují, investují, a tím vlastně tu růžovou budoucnost tvoří. To platí i v mezinárodním měřítku, protože také cizí investoři raději chodí do země s dobrými vyhlídkami.

Ovšem přehánět optimismus se logicky nemusí vyplatit. Na jedné straně se skutečné dopady krize přehlížejí a nikdo nic nedělá. Na druhé straně se mnohokrát zklamaným nadějím přestává věřit.

Takovou situaci si očividně uvědomují dva lidé. Ministr financí Eduard Janota zatím nabízí předpovědi, které horší ekonomický vývoj nevyvrátil. Je důležité, aby se něco takového nestalo, protože pak by se ztratila důvěra ve veřejnou zprávu úplně. Příkladem může být postup Hospodářských novin, které se snaží v návrhu rozpočtu odhalit slabiny, které by ukazovaly, že také Janota své předpovědi přestřeluje k lepšímu. Zatím se jim to naštěstí nepodařilo.

Druhým střízlivým mužem je guvernér České národní banky Zdeněk Tůma. Patří k jeho profesi, aby vzbuzoval naděje do budoucnosti, naštěstí v tom nejde příliš daleko. To se projevilo tento týden, kdy v bankovní radě neúspěšně prosazoval snížení úrokových sazeb. K takovému kroku se přistupuje, když se zhoršuje ekonomická situace firem. Někdy je situace horší ještě v tom ohledu, že se země propadá do deflace, což je právě případ České republiky. Nebýt rychlého uvolnění ceny bytů a uměle vysokých cen elektřiny, má Česko deflaci už od ledna. To je pro firmy značně nepříjemné, protože se tím snižují jejich tržby. Pokud jde o vývoj státního rozpočtu a spotřebitelských cen, tak září ukazuje, že krize zdaleka nekončí. A špatných zpráv o rostoucí nezaměstnanosti, nezájmu spotřebitelů či státním dluhu bude ještě dostatek, podle Tůmy i Janoty budou chodit ještě příští dva roky. Optimismus je dobrý, musí ale mít aspoň nějaký důvod. Těžko se ale najde, když se ani nehledá. Většina politiků, ekonomů i běžných občanů je dosud spokojena s optimismem bez důvodů.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .