O křesťanské zkušenosti

V češtině slovo zkušenost souvisí se slovesem zkusit něco. Vyzkoušet to. Okusit. Zkušenost je pro nás jistým důkazem: To je dobré, to dobré není. To se mi osvědčilo, to je k ničemu. A i když zkušenost není neomylná a co se mi jednou nelíbilo se mi může podruhé zamlouvat více, křesťanství radí od počátku k vlastní zkušenosti. Nehlásají se slova, ale slova, která se mají vyzkoušet v praxi. Okusit životem.

Evangelista Jan řekl o Ježíši, že je Slovo, ale Ježíš sám o sobě řekl, že je Život. Slovo, které je orientací pro život, které se osvědčuje životem. Slovo, které není určeno pro knihovny a debaty, ale pro životní praxi. Sám Jan ve svém prvním listě jakoby opravuje svou myšlenku a napíše, že vydává svědectví o Slovu života. Proto také o kousek dál čteme, že kdo tvrdí: Znám Boha, ale nezachovává jeho přikázání je lhář. Znát Boha jen intelektuálně totiž není žádná znalost Boha. To se musí na sobě vyzkoušet. Ten, kdo něco prožil, ví rozhodně víc než ten, kdo o věci jen slyšel – říkal už svatý Anselm z Cantebury, učitel církve koncem 11.století a dodává, kdo není expertus, tj. ten který zakouší, nepoznává. Takový nemůže o sobě říct, že je znalec.

Apoštol Jan také napíše: „Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.“ Je otázkou do diskuse, zda-li Jiří Stránský zachovával Boží slovo o lásce k nepřátelům a zda-li v něm byla přivedena láska Boží k dokonalosti. Jestliže dokázal odolat svodům nenávisti a pomsty, pak bych se k tomu přikláněl.

Tomáš Halík ve své knižní eseji „Divadlo pro anděly“ s podtitulem „Život jako náboženský experiment“ přemítá o možnosti pro nevěřící, žít jakoby Bůh byl. Vychází přitom z výzvy z roku 2005 budoucího papeže Benedikta, tehdy ještě kardinála Ratzingera, kdy doslova řekl: „V osvícenství se činily pokusy vymyslet a definovat morální normy, které by platily i v případě, kdyby Bůh neexistoval. Musíme převrátit tento axiom osvícenců a říci: I ten kdo nedokáže najít způsob, jak přijmout Boha, by se měl snažit žít a směřovat svůj život jako kdyby Bůh existoval. To je rada, kterou dával už Pascal svým nevěřícím přátelům...“

Nevěřící a věřící si jsou totiž v jednom velmi podobní. Věřící nikdy není úplně věřícím. I na něho doléhají otázky současného světa, úzkost a nejistota. Vždy mě udivovala a dodnes provokuje poznámka v závěru Matoušova evangelia, kdy po všech mocných činech a slovech, zázracích a znameních, po evidentním Ježíšově vzkříšení, na závěr čteme: „Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje, na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu; ale někteří pochybovali. A přestože pochybovali Ježíš jim řekne: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku."

Jak je možné pochybovat a přesto dostat příkaz: Křtěte a učte? Neříká totiž těm pochybujícím, aby si to ještě rozmysleli a dopřáli si čas. Neříká, že na cestu se mají vydat jenom ti přesvědčení. Není tím naznačeno, že má pochybnost o pravdivosti vzkříšení a nanebevstoupení Ježíše není na překážku tomu, abych žil, jako by vzkříšení a nanebevstoupení bylo pravdou? Není tím řečeno, že má pochybnost o pravdivosti křesťanského náboženství ještě neznamená, že nemohu podle zásad křesťanského náboženství žít? Slyšel jsem jednoho lékaře uvažovat: „A i kdyby žádný Bůh nebyl, křesťanem zůstanu, protože nic lepšího nevymyslíš. Je to osvědčeno praxí.“

A co nevěřící. Tomáš Halík o nich rovněž říká, že nevěřící nikdy není úplně nevěřícím a i když se tak deklaruje, zdaleka proto ještě nemusí být nutně hluchý či němý vůči oslovení z hloubky života. A především sama existence těch druhých zneklidňuje, neboť oni nesou tu podvratnou myšlenku: a co když mají pravdu. Intelektuálně lze vyhodnocovat co svou případnou pravdou nevěřící dosahuje a co případným omylem ztrácí a stejně tak věřící, ale ještě lepší je zkušenost.

Jak to říkal Jan Zahradníček, parafrázuji: Nebudu ti nic říkat o Bohu a o tom, že se máš obracet nahoru, ale jen nesmíš nenávidět, zatracovat druhé, sloužit mamonu, sloužit jen svým choutkám a sobectví, pohrdat rodiči, podceňovat každou byť formální autoritu, znevažovat jednou dané slovo, znevažovat své manželství i manželství druhých, nelhat. Buď prostě poctivý k sobě i k druhým, dej na své svědomí a nedělej ze svého života bezcenný hadr na špinavou podlahu nebo fábor, který vlaje jak se zrovna fouká. Vstup do života! Do toho skutečného, vlastního, ne vytvořeného imagemakery. Můžeš pořád jen čekat, až ti druzí a třeba i sám Pán Bůh, který možná je a možná není, snese dostatek argumentů a důkazů a pak se rozhodneš, ale taky čekat nemusíš. I ti, kteří před tisíci lety měli pochybnosti, byli vyzváni: „Jděte...“. Vstoupit do života můžeš už nyní.