O kosmické plachetnice se zajímá i NASA

Už v 17. století napsal Johannes Kepler (1571 až 1630), že jednoho dne budou postaveny "nebeské lodi s plachtami přizpůsobenými pro nebeský vítr" jež budou plout po nebi a budou obsazeny výzkumníky, kteří "nebudou mít strach z nesmírnosti prostoru". V jeho případě rozhodně nešlo o plané fantazírování. Byl totiž první, kdo správně rozpoznal, že ohon komet je ovlivňován jakýmsi větrem vycházejícím z naší mateřské hvězdy. Myšlenka využít jej pro pohon kosmické lodě se nabízela skoro sama - přesto v jeho době vyžadovalo její vyslovení nevšední kus předvídavosti a notnou dávku odvahy.

Kosmická plachetnice má s tou námořní společnou základní výhodu: nemusí nést pohonné hmoty, protože ji pohání vítr - v tomto případě ovšem sluneční, což je proud částic unikajících ze sluneční koróny velkou rychlostí do kosmického prostoru. Také princip kosmického plachtění je podobný jízdě třeba na windsurfovém prkně. Stačí slunečnímu světlu nastavit lesklou hladkou plochu z vhodného materiálu a jejím natáčením měnit rychlost i směr letu.

Sluneční loď na oběžné dráze kolem Země|foto: NASA

Ale síly, které na takovou plachtu působí, jsou jiné než při využití větru - zde jde o tlak elektricky nabitých částic. Také některé manévry kosmické plachetnice jsou odlišné, než je tomu na vodě. Například pro let "proti větru" (tedy ke Slunci) nebude taková loď křižovat, ale natočí plachty tak, aby tlak působil její zpomalení na oběžné dráze kolem Slunce. Tak se sníží oběžná rychlost i odstředivá síla a loď začne klesat k naší hvězdě. To by připadalo v úvahu například při letech k Venuši, Merkuru a dalším cílům uvnitř oběžné dráhy Země. Dnes se s těmito loděmi počítá zejména pro robotický výzkum a pro zásobování základen na jiných planetách. Testovací prototyp solární plachetnice NASA zatím měří "jen" 20 metrů a má podobu čtyř velkých trojúhelníkových lopatek. Tak trochu připomíná čtyřramenné kolo větrného mlýna. Na objednávku kosmické agentury ji vyvinula kalifornská firma L°Garde Inc. Zkoušky proběhly na pracovišti Plum Brook v Sanduski (Ohio), které disponuje největší komorou na světě, v níž je možné simulovat podmínky kosmického prostoru. Komora je široká přes třicet metrů a vysoká čtyřicet metrů.

Dvacetimetrová solární plachta je vyrobena z tak tenké fólie, že ve složeném stavu zaplní pouzdro velikosti batohu. Materiál vyztužují duté nafukovací "stěžně", které se v kosmickém prostoru naplní inertním plynem, napřímí a v této pozici již zůstanou. Celý systém ovládá automatika, která je součástí přepravního pouzdra.

Plachta pro solární plachetnici v testovací komoře|foto: NASA

NASA zatím nemá přesný harmonogram prací, který by končil vypuštěním skutečné kosmické lodi. Také sdružení nadšenců vyvíjejících Cosmos-1 ještě neoznámilo termín dalšího pokusu. Přesto zájem americké kosmické agentury naznačuje, že bychom se slunečních lodí jednou mohli opravdu dočkat.