O Klausově nekomunismu

Totiž, že členství Pavla Teličky v KSČ je významnou skvrnou na jeho charakteru. Narozdíl od Kalouska však Václav Klaus v duchu svého založení neodolal, aby nepřipojil čistě osobní poznámku, že on tak ošklivé rozhodnutí nikdy neučinil. Zdá se, že Václav Klaus je na tento fakt svého života mimořádně hrdý, protože i dříve, až do nástupu Vladimíra Špidly, nesčetněkrát prohlašoval, že mezi polistopadovými premiéry on jediný nebyl členem KSČ.

Nutno říci, že měl pravdu, i když mezi dotyčnými premiéry byly jisté nuance. Ostatně mohli bychom k těm třem přidat i čtvrtého, který byl ještě za federace předsedou české vlády. Tedy jednotlivě, Marián Čalfa byl čistokrevným nomenklaturním kádrem normalizační KSČ, Josef Tošovský byl kariérista, který svých 14 let v partaji podle vlastních slov považoval za samozřejmost, když chtěl být tím, čím byl, a Miloš Zeman vstoupil roku 1968 do KSČ patrně s dobrými úmysly pomáhat komunistické reformaci, z čehož byl vyléčen normalizačním vyloučením.

No a ten čtvrtý, Petr Pithart, komunista z let předokupačních, vzešlý z podobných rodinných poměrů režimního diplomata jako Telička a později statečný a uvědomělý disident, dával v sobotním Právu novináři Kramerovi a levicovým čtenářům toho listu poučení o morálním rozdílu mezi členstvím v KSČ na počátku její vlády a pak v normalizaci, kdy už nešlo o nějaký komunismus či socialismus, ale bohapustý kariérismus a prospěchářství.

Václav Klaus zase loni vyhlásil, že on je sice nekomunista, ale nikoliv probůh antikomunista, kterážto sofistika mu umožnila nedělat si žádné svědomí, když se ucházel o to, aby ho komunisté volili za prezidenta. Tomu se ostatně od roku 1989 nikdy nebránil ani puncovaný antikomunista Václav Havel, kterému se však narozdíl od Klause přece jen příčilo zvát si na popovídání do Lán komunistického synka z dobré rodiny, Miroslava Grebeníčka. A tak, když dnešní dva nejvyšší ústavní činitelé, prezident republiky a předseda Senátu, s takovým sebevědomím vyslovují své poněkud rozdílné názory, které bývalé komunisty v kterých funkcích považují dnes za přijatelné a které za pochybeně bezcharakterní a co z komunismu vůbec je či není třeba odsuzovat, případně tiše tolerovat, napadá mě, že bych snad i já měl mít právo říci na tuto věc svůj názor.

Pravda, jsem starší než oba pánové, ale myslím, že to nevysvětluje, proč mě bylo odjakživa jasno, co jim není docela jasné dodnes. Totiž, že prvotním zlem komunismu, stejně jako nacismu, nebyla nějaká ideologie, ale potlačování základních lidských práv v totalitní diktatuře a že z tohoto hlediska nebyl valný rozdíl mezi K. H. Frankem, Klementem Gottwaldem či Gustávem Husákem.

Každý člověk, který si na svém nekomunismu zakládá tak okázale, jako dnešní prezident, by měl být naprosto logicky antikomunistou a neměl by tvrdit, že ti, kteří jen do strany nevstoupili a nebo které strana nepřijala, ten režim nakonec povalili. Ano, lze souhlasit s Václavem Klausem, Petrem Pithartem i Miroslavem Kalouskem, že podpis přihlášky do KSČ dotyčné lidi nějak kompromitoval. Ale co podpis přihlášky do strany svatých mužů Plojhara či Žalmana a co podpis závazku STB?

Když jsem před časem o jednom člověku omylem napsal, že byl v KSČ, neboť tomu ledacos nasvědčovalo, byl jsem od něho ostře kritizován a několikrát jsem se pak zato veřejně omlouval. A vida, najednou shodou okolností právě v souvislosti s vyznamenáním, uděleným prezidentem Klausem, vyšel u této osoby najevo jistý vázací akt - bez členství ve straně ovšem. A co třeba jeden z nejbližších Klausových lidí, autor kuponové privatizace Dušan Tříska? Tam bylo obojí. Členství v KSČ i vázací akt.

A což celá ta parta dalších Klausových ekonomů a ministrů, Dyba, Dlouhý, Kočárník, Ježek, všichni měli charakter stejně pochroumaný jako pan Telička a neslyšel jsem, že by se kdy Václav Klaus nad tím pozastavil. A zde už přecházím k námětu komentáře Martina Zvěřiny ze čtvrtečních Lidových novin, který si z tohoto hlediska všímá především předsedy poslaneckého klubu ODS a také předlistopadového člena KSČ, Vlastimila Tlustého. To snad není dost významná funkce, aby zde ona charakterová úchylka čestnému předsedovi téže strany nevadila?

Obzvláště, kdy tento pán jisté manýry své někdejší strany dosud používá, ať už je to jeho vybraná politická čeština, nikterak vzdálená jeho dnešním komunistickým opozičním souputníkům, nebo totalitářské počiny, jako byl třeba právě ten z úterka, kdy Vlastimil Tlustý e-mailem vydal všem svým ovečkám rozkaz k povinné účasti ve Sněmovně za účelem pobití vládní koalice? K tomu dal přivézt takřka z letiště členy zahraniční delegace, nominované za ODS a z nemocnice těžce nemocného poslance Patočku.

Až dosud se tedy o někdejším členství Pavla Teličky v KSČ mluvilo jen v souvislosti s významem funkce, do níž má nastoupit. Václav Klaus však tento problém převedl do čistě osobní roviny a prohlásil podpis přihlášky do KSČ za obecnou vadu charakteru. Tímto výrokem místo smírného vyrovnávání osudného rozštěpení tohoto národa začal opět hloubit propast, která může lidi rozdělovat nejen v životě politickém, ale i ve vztazích v čistě osobních a příbuzenských. I o tom by pan prezident možná mohl něco vědět.