O co jde ve válce proti Hizballáhu?

Únos vojáků byl pouze spouštěcím momentem událostí, jež uvolňují napětí, stupňující se několik let. Současně se do konfliktu promítá celková situace na Blízkém východě. Je to tedy výslednice mnoha různých tenzí. Takže když ruský prezident Vladimír Putin kritizuje Izrael s tím, že jeho akce překračují snahu osvobodit rukojmí, buď je beznadějně naivní, nebo sleduje v celé záležitosti vlastní hru. A vězte, že Putin naivní není.

O co tedy ve skutečnosti jde? Válka Izraele proti Hizballáhu je zástupným konfliktem s Íránem - a částečně i se Sýrií. V jistém smyslu zde existují podobné prvky, jako kdysi za studené války, když obě strany - svobodný Západ a totalitní komunistický blok - dobře věděly, že přímé konfrontaci se musí vyhnout. Vedly proto zástupné války, většinou v zemích třetího světa.

Válka spojenců proti Íránu v současné době není myslitelná - a nepustí se do ní ani Izrael. Přestože Teherán ignoruje OSN, obohacuje uran a sní svůj nukleární sen, invaze je ve světle Iráku zcela vyloučena, stejně jako svržení tamního fanatického režimu domácí opozicí. Ani Írán si na žádné větší akce netroufá, ale zástupný konflikt se mu hodí. Islámský Hizballáh totiž chápe jako svoji neformální armádu. A udělá všechno pro to, aby nebyla poražena.

Podívejme se na charakter Hizballáhu, položme si otázku, čím je vlastně nebezpečný a zkusme se ptát, kdo nese za současný vývoj odpovědnost. Hizballáh je jakýmsi státem ve státě. Je to v podstatě teroristická organizace, operující v Libanonu, má polovojenské složky a a širokou podporu místní šíitské komunity. Hizballáh je napojen jak na zdroje íránské, tak na zdroje syrské. Dostává z nich peníze a výzbroj - včetně raket, ktrými momentálně bojuje.

Do roku 2000 tvrdil Hizballáh, že jeho existence je oprávněná, neboť Izrael zabral na jihu Libanonu území, ze kterého vytvořil bezpečnostní pásmo. Tvrdil, že je ve skutečnosti osvobozeneckou armádou, jež má toto území osvobodit. Mimochodem, smyslem bezpečnostního pásma byla ochrana farem a usedlostí na severu Izraele, neboť rakety Hizballáhu byly v té době nedokonalé a nedokázaly tento zhruba šestikilometrový prostor přeletět. Byl to tedy podobný případ, jako syrské Golanské výšiny.

V roce 2000 se ale Izrael (za vlády premiéra Baraka) jednostranně stáhl - a nedostal za to vůbec nic. Evropané - hlavně Francouzi - mu v té době slibovali, že když toto gesto dobré vůle udělá, oni se postarají o zbytek. Tvrdili, že Hizballáh bude odzbrojen a stane se politickou stranou, což otevře cestu k mírové dohodě se Sýrií.

Nic takového se ale nestalo. Hizballáh ve velkém oslavoval stažení Izraele jako svoje vítězství a složit zbraně odmítl. Naopak, připravoval se naprosto cílevědomě na další ofenzivu. Evropané, jmenovitě Francouzi, splnili svoje sliby jenom potud, že odhlasovali v Radě bezpečnosti rezoluci č.1559, žádající odzbrojení Hizballáhu. Zbytek energie věnovali na investice v Libanonu.

Ani takzvaná "cedrová revoluce" nic nezměnila. Následovala po vraždě bývalého libanonského premiéra Rafíka Harírího a jejím výsledkem bylo nucené stažení syrské okupační armády. V té době panovaly velké naděje, že Hizballáh pod tlakem okolností nakonec přece jenom složí zbraně a dá se na politiku. Hizballáh se ale zachoval zcela proradně: kandidoval do parlamentu, ve kterém získal necelou pětinu křesel, ale zbraně si ponechal. Je jako divoký kůň, kterého nedokáže zkrotit ani OSN, ani libanonská vláda, ani západní země. Zcela pod kontrolou ho má ale Írán a Sýrie.

Konflikt mezi Hizballáhem a Izraelem byl tedy pouze otázkou času - a bylo jasné, že to bude skrytá forma války s Damaškem a Teheránem. Ne nadarmo řekl v těchto dnech izraelský zástupce v OSN svému kolegovi z Libanonu: kdybyste mohl mluvit otevřeně, tak si sednete vedle mě a potvrdíte, že užitek z porážky Hizballáhu budete mít i vy. Je to pravda, Libanon je pouze bojištěm, kde se krize odehrává, a to proto, že nedokáže vlastními silami Hizballáh umravnit.

Břímě na bedrech Izraele je ovšem velké. Porazit Hizballáh vůbec nebude jednoduché. Je to totiž teroristická organizace i v tom smyslu, že odhadovaných 15 000 raket nemá v muničních skladech, ale v domácnostech příznivců. Některé mají údajně dolet až 160 km. Odpalovací zařízení jsou jednoduchá a přenosná. Jinými slovy, izraelská armáda stojí před velice těžkým úkolem. A je nepochybně v zájmu Západu, aby se jí ho podařilo vyřešit.