O co jde dnes v Iráku

Iránská islámská republika, teokratický stát, postavený na vládě ajatolláhů, přesvědčených, že Západ je třeba porazit a zničit, nadále provokuje světové společenství. Jde například o státem organizovanou konference o holokaustu, totálně popírající zkušenost milionů Evropanů, kteří za druhé světové války poznali, co to je pokus o vyhlazení celého jednoho národa a ve svém společném poválečné úsilí o nové uspořádání vztahů v Evropě se opřeli o odhodlání nedopustit, aby se něco takového ještě někdy opakovalo. A nyní přichází islámský revoluční prezident a s drzostí sobě vlastní plivne po celé této strašné zkušenosti a prohlásí ji za jakýsi přelud. Irán přitom baží po jaderných zbraních a jeden z jeho hlavních ajatolláhů, který radí prezidentovi, zastává názor, že by jejich použití neodporovalo islámu.

V sousedním Iráku se pak odvíjí drama, z něhož může vzejít velký konflikt, zasahující nejen zdejší region, ale ve svých důsledcích možná i Evropu. V těchto dnech publikoval německý badatel Guido Steinberg svou studii o situaci v této zemi. Dokazuje v ní, že probíhající etnicko-náboženská občanská válka v Iráku získala takovou vlastní dynamiku, kterou lze jen stěží zastavit, a že se musíme obávat, že v zemi budou intervenovat nejen Sýrie a Irán, které ostatně tak již dlouho činí, ale i země jako Saúdská Arábie nebo Turecko. Zvláště poté, co by Spojené státy stáhly z Iráku své vojáky.

Steinberg se domnívá, že nyní by měli Evropané napnout své úsilí a působit na všechny sousedy Iráku, aby zachovali zdrženlivost a spíše působili proti snahám Irák rozbít na tři nové samostatné státy. Společným úkolem by mělo být naopak rozbití nebo alespoň potlačení teroristických sítí, které se v Iráku etablovaly proti vůli většiny iráckého lidu a mnohé z nich se již dnes z této země rozpínají do okolního světa. Dříve než se budu podrobněji věnovat Steinbergrově studii, chtěl bych říci něco obecného o dnešní politické situaci ve světě. Vyznačuje se zcela evidentně rostoucí polarizací a konfrontací nejrůznějších politických směrů, levice a pravice, náboženských směrů, křesťanů a muslimů, nebo v islámském světě sunnitů a šiítů, nebo různých etnických společenství. Nechci malovat čerta na zeď, ale svět se pohybuje směrem k nějakým větším válečným konfliktům. Měli bychom si to více uvědomit, ne proto, abychom podléhali strachu a obavám, ale abychom byli schopni těmto účelně rizikům čelit. Steinbegrova studie může v tomto směru pomoci. Mnozí si možná ještě pamatují, že se přesně před rokem, 15.prosince 2005, konaly v Iráku první svobodné parlamentní volby v jeho historii a celý svět byl překvapen obrovským počtem Iráčanů, kteří šli volit. Celkem sedmdesáti procent oprávněných voličů. Voleb se zúčastnil i větší počet sunnitských voličů, kteří předtím účast na politických procesech odmítali, protože byli za Sadáma Husajna privilegovanou částí obyvatel, oproti šiítům a Kurdům, kteří byli za tohoto diktátora diskriminováni a perzekuováni.

Zdálo se tedy, že se těmito volbami otevřela cesta k politickému řešení náboženských a etnických konfliktů v zemi. Všem bylo přitom jasné, že se v takto složitě rozdělené zemi nemůže uplatnit klasický demokratický většinový princip, ale že se musí vytvořit model politického soužití, postavený na dohodě všech tří hlavních sil v zemi, sunnitů, šiítů a Kurdů. Vytvořila se proto vláda národní jednoty, koaliční vláda, jejíž úkolem bylo vytvořit nový společný stát, který by pak získal po odchodu Američanů suverenitu. A nyní přichází Steinbegrova studie, která se strašlivou přesností ukazuje, že se vedle tohoto státotvorného úsilí, mohutně podporovaného Američany, odvíjelo jiné, paralelní úsilí znemožnit všemi prostředky vytvoření takového demokratického státu, vyvolat za jakoukoli cenu krvavou občanskou válku, z níž by profitovali ti, co mají zbraně, finanční prostředky a především touží po neomezené moci. Steinbergrova studie se jmenuje Irácké povstalecké hnutí. Aktéři, strategie, struktury.

Začíná tím, že v srpnu 2003 vypuklo povstání sunnitských uskupení, z nichž si především organizace, která se jmenuje Al-Kajda v Iráku, vedená donedávna teroristou Al-Zarkávím, dala za cíl cílenými vražednými útoky na šiítské obyvatelstvo vyprovokovat občanskou válku. Tito, jak se jim říká džihadisté, bojovníci svaté války však nebyli a nejsou jediní, kteří vedou válku. Vedle nich existuje například patrně nejpočetnější povstalecké hnutí, které se jmenuje Islámská armáda v Iráku, sledující především vypuzení západních spojeneckých sil ze země. Je možné ji považovat za nacionalisticko-náboženskou sílu, která chce ovládnout Irák. Podobný charakter má také sunnitská organizace Ansar as-Sunna. Všechny tyto organizace vedou zákeřné boje, některé více kladou bomby, jiné spíše střílí ze zálohy, provádějí únosy, vraždy, mučí atd. Existují však mezi nimi rozdíly v cílech, protože například Al-Kajda v Iráku nechce zůstat jen v Iráku, ale chce také vést svatou válku v sousedních zemích.

Ty ostatní sledují zřízení totalitního teokratického islámského státu sunnitského ražení a zničení vznikajícího demokratického státu, opírajícího se o širší konsensus všech hlavních politických aktérů. Další problém pak vznikl, když se šité, kterých je v Iráku většina a spolu s Kurdy se hlavně podílejí na budování nového státu, stávali čím dál více oběťmi krvavých útoků a začali se bránit prostřednictvím svých vlastních ozbrojených milicí, které začaly masakrovat sunnity. Tím se vlastně na jaře tohoto roku rozpoutala skutečná obecná občanská válka, jejíž obětí jsou hlavně civilisté obou hlavních vyznání, šiítského a sunnitského. Tyto boje se dají těžko ovládat, protože jsou prováděny ilegálními ozbrojenými skupinami obou stran, které nemají žádné jednotné vedení, jsou to vlastně silně decentralizované sítě násilí, rozpínající se stále více po Iráku. Kdyby Američané a jejich spojenci rychle ze země odešli, není pochyby o tom, že by sousední země intervenovaly v zájmu svých souvěrců, Irán by více pomáhal šiítům, Saudská Arábie sunnitům a Turci by asi zasáhli, kdyby se Irák rozpadl a Kurdové by na severu vytvořili vlastní stát na hranicích s Tureckem. Pak by začala válka, přesahující hranice této země.

Proto je v zájmu všech demokratických zemí světa, aby se snažily podpořit další politický vývoj v Iráku, který by vedl k vytvoření jednoho společného suverénního státu všech Iráčanů, toužících po letech krvavé diktatury Husajna a po dnešních masakrech po klidném životě, po státě, který by díky svému velkému přírodnímu bohatství mohl být i státem prosperujícím.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .