Nůžky se otevírají

Pan Markus Grabka, který je šéf Institutu pro hospodářský výzkum a který sedí v Berlíně, to může exaktně potvrdit. Jeho institut každý rok prozkoumá detailně život 20 000 reprezentativně zvolených občanů, kteří tvoří průřez společnosti. Institut se zajímá o to, kolik tito lidé vydělali, kolik zaplatili na daních, kde bydlí, jak vysokou platí činži, jaké školy navštěvují jejich děti a kolik ukládají peněz do spořitelny nebo investují do cenných papírů. Z těchto údajů je možné zjistit hlavně dva faktory: tzv. ekvivalentní příjem a koeficient nerovnosti. Z těchto dvou údajů se dá zase odvodit, jak se zvětšuje příkop mezi chudými a bohatými občany v zemi.

Dlouhý sociální smír trval od války až do tzv. krachu Nové ekonomiky a tento moment posunul Německo blíže k úrovni Velké Británie a třeba Řecka. Nůžky mezi chudými a bohatými se rapidně rychle velice rozevřely. Podíváme-li se na vývoj grafických listů, který zmíněný institut vytváří, vidíme, že dříve obě linie mírně stoupaly: to znamená linie těch, co hodně vydělávají i linie těch, co vydělávají málo. Grafiky sledující stejné údaje z poslední doby ale vypadají výrazně jinak: od roku 2000 se tyto křivky značně rozcházejí: Příjmy hodně vydělávajících lidí prudce stoupají a příjmy těch, co vydělávají málo, se naopak stále zmenšují. Obě křivky tedy signalizují dramatický rozkol ve společnosti, který dnes dle časopisu Der Spiegel činí plných 44 procentních bodů. Od roku 1992 příjmy nejslabších vrstev se snížily o 13 procent, zatímco příjmy nejlépe vydělávajích se zvýšily o 31 procent. A v době rostoucí inflace se tento trend bude ještě zvyšovat. Způsobí to hlavně zdražení energií, mléka, chleba a dalších komodit.

Ukazují na to i další čísla: Desetina obyvatelstva Spolkové republiky Německo vlastní 60 procent veškerých imobílií, akcií nebo prostě uložených peněz. Totéž ale platí i o jiných průmyslových zemích, čísla jsou velmi podobná. Toto je téma, s kterým Německo vstoupilo no Nového roku. Poslední prezidentova řeč měla název: Svoboda a odpovědnost. Byl to útok na manažery, kteří si stále navyšují své příjmy a odstupné, a to i v těch případech, kdy jejich výkony jsou prokazatelně špatné. Naopak chudí vydělávají tak málo, že je chce vláda chránit minimální zákonnou mzdou. Manažeři vydělávají sumy v řádu dvoumístných milionů a u nejnižších příjmových kategoriích se jedná o hodinové mzdy ve výši pěti či šesti eur za hodinu. Jedněm tedy hrozí chudoba, druzí by nemuseli už do smrti pracovat. V současné době jen 15 procent Němců hovoří o tom, že existuje rovnost. Nikdy v historii Německa nebyla tato hodnota tak nízká. Navíc nikdy se ještě nestalo, aby hospodářství šlo nahoru a nálada obyvatelstva dolů, a to i přesto, že nezaměstnanost se snížila jen na 1, 5 milionu lidí. Hospodářství za rok 2007 rostlo dle odhadů o 2,6 procenta.

Je to zřejmě důsledek i sociálnědemokratického přesvědčení, které reprezentoval kancléř Schröder, který tvrdil, že společnost je dynamičtější, když v ní existují nerovnosti, které stimulují lidi k vyšším výkonům. Všichni se neměli mít stejně, všichni měli mít jen stejné šance. Problém ale je, že tato nerovnost se dnes už týká všeho: zdravotní péče i vzdělání. Obě tyto služby se staly tak drahé, že si je většina lidí už nemůže vůbec dovolit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .