Nuda v Čechách nehrozí

Dovedete si představit, že by britská královna jela do USA se svým tajemníkem za státní peníze na soukromou cestu propagovat knihu, kterou napsala? Nebo že by vedla "Královskou politickou akademii", v níž by ostře vyjadřovala svoje politické názory? Nebo kritizovala vládu za intervenci v Iráku? Stěží. Monarchie by takové chování královny dlouho nepřežila.

U nás je to jiné. Naším postkomunistickým hlavám státu je zdrženlivost cizí. Jsou osobnosti, mají své názory, tak proč se s nimi tajit (chudák britská královna asi žádnou osobností není). Václav Havel svoje stanoviska s vládou moc nekonzultoval, Václav Klaus vládu snad ani nebere na zřetel.

Prezident neváhá jít do konfliktu s vládou ohledně evropské ústavy nebo otázky vztahu k německým antifašistům. Ačkoliv jde z ústavního hlediska výhradně o vládní agendu, nerozpakuje se dávat najevo zcela protichůdné postoje. Stranou pozornosti by neměla zůstat specifická role prezidenta, kdy se jako moderátor účastní aktivit Centra pro ekonomiku a politiku. Je to dosti neobvyklé, neznám jiného představitele evropského státu, který by dělal moderátora na seminářích.

Potíž je v tom, že na těchto akcích - konec konců i ve svých článcích - prezident zaujímá jednostranné politické postoje, zcela v protikladu s ústavní rolí, kterou by měl hrát. Jak pak má ale občan zachovat loajalitu k hlavě státu? Bude-li ho kritizovat, prezident se ohradí, že útok na prezidenta je útokem na celou Českou republiku. Řada občanů s tím bude souhlasit: úřad prezidenta je u nás tradičně spojen se společenskou prestiží. Přes toto riziko však není možné názory prezidenta nechat bez povšimnutí.

Poslední seminář CEP se týkal vztahu občanské společnosti a nevládních organizací. Jde o pokračování starého sporu s Václavem Havlem a novějšího s některými disidenty o roli sebeorganizace občanů ve veřejném životě. Václav Klaus termín "občanská společnost" odmítá, a staví proti němu "společnost svobodných občanů". To je první, naprosto zásadní nepochopení, co termín "občanská společnost" znamená.

Má-li mít diskuse smysl, musí její účastníci používat slova v přibližně stejném významu. Je příznakem diletantismu, pokud si někdo vykládá základní termíny "po svém".

Termín "občanská společnost" používá politická teorie několik set let. Označuje tím společnost, která se liší od agrární, stavovské společnosti, v níž "občané" nadaní právy neexistovali, jenom páni, poddaní a klérus. Z poddaných se však těžko vytvářejí politické strany - to by je páni pěkně zkřísli. Teprve když se obyvatelé určitého teritoria mohli vyvázat z poddanství, když získali práva a svobody, mimo jiné právo se svobodně sdružovat, mohly vzniknou politické strany. Občanská společnost je tedy společností svobodných občanů - to znamená předpokladem, aby politické strany vůbec mohly vzniknout.

Kde se tedy vzal protiklad mezi občanskou společností a politickými stranami? Ve vyspělých demokraciích se po desítkách let demokratického provozu objevil fenomén tzv. únavy z politiky. V moderní, komplexní společnosti dokážou politické strany tematizovat jenom zlomek problémů, které občany pálí. Je mnohem lepší a také dokladem aktivního vztahu k životu, když si problémy, které mohou občané vyřešit ve vlastní režii, řeší sami a nečekají, jestli jim bude štěstí přát a najdou ve volbách politickou stranu, která to vyřeší za ně.

Srdce každého liberála by mělo hřát, že se tím zmenšují nároky na stát. Moderní politické teorie demokracie tedy považují sebeorganizování společnosti, které může probíhat mimo klasické politické struktury, za pozitivní jev. Pokud se sousedé domluví a postaví si společně čističku odpadních vod, je to určitě lepší, než když budou s nataženou rukou volat po zásahu státu. Církve, spolky, ochotnická divadla, sbory hasičů atd., to všechno jsou instituce, v nichž probíhá socializace a komunikace nezávisle na politických strukturách.

Prezident Havel zavedl diskusi na scestí tím, že ze sebeorganizování společnosti vyloučil politické strany a přisoudil jí automaticky kladné znaménko. To je omyl: v jistém smyslu je produktem občanské společnosti i Ku-Klux-Klan nebo hnutí skinheads. Základem sebeorganizace občanské společnosti jsou pochopitelně politické instituce, jejichž pomocí se stanovují pravidla pro nepolitické aktivity, třeba zmíněné skinheads.

Složitější situace nastává tam, kde aktivity občanské společnosti zasahují přímo do politických procesů. Zde je třeba skutečně zdrženlivosti. Politické strany jsou instituce, které mohou získat politickou moc, ale současně nesou kůži na trh za důsledky svého počínání. Volič ve volbách vynáší ortel. Proto musí integrovat zájmy občanů - a to je velmi pracná úloha. Představa prezidenta Havla, že politiku budou vykonávat ad hoc sestavená sdružení, která se po skončení akce zase rozpadnou, je založená na nepochopení, že by tím z politiky zmizela i odpovědnost.

Bohužel, prezident Klaus ve své polemice proti občanské společnosti vychází z Havlových tezí. Výsledkem je dokonalé zmatení pojmů. Klaus bojuje proti chimérám. Občanská společnost pro něj není společností svobodných občanů, ale jakýmsi kolektivistickým monstrem, v němž pomazaní intelektuálové bojují za pravdu. Škoda, že nevidí, jak on sám se dostává do situace, kterou tak opovrhuje.

Seminář zakončil zvoláním "Slovo občanská společnost je polemika se svobodnou společností, to je pokus o něco jiného, to je pokus o alternativu, a každý pokus, který je alternativou ke svobodné společnosti, je nebezpečnou variantou a já myslím, že povinností každého skutečného demokrata je proti slovu občanská společnost ze všech svých sil do konce svých věků bojovat."

On, intelektuál, na semináři CEP, tedy povýtce instituci občanské společnosti, vnucuje občanům - pochopitelně v jejich zájmu - co mají považovat za pravdu. Kdyby nebylo smutné, že svým vystoupením hlava státu předvádí, jak se míjí se základními kategoriemi politické vědy, bylo by to k pousmání.