Nový silniční zákon

Nevím, jak kdo, ale já osobně jsem se začal už před prvním červencem, hned jak jsem vyjel z garáže, poutat a rozsvítil jsem světla. A v každé obci jsem zpomalil na padesát a klel jsem nad spoustou čtyřicítek a třicítek a možná, že ty už jsem tak důsledně nedodržoval.

0:00
/
0:00

V autě bychom se přesto všichni měli chovat jako občané, respektovat jeden druhého, neřku-li pak chodce.

Chci tím říct, že jsem přijal přísnost nového silničního zákona jako nutnost jak se vypořádat na silnicích s agresivitou a hulvátstvím, protože tyto vlastnosti se na silnicích objevily už i proto, že aut několikanásobně přibylo a že tudíž část řidičů je nutně ještě málo emancipovaná. To je nutno vzít na vědomí jako jeden z významných sociologických poznatků: automobilový provoz prostě neuvěřitelně zintenzivěl a v centru žádného města, nebo možná i větší vesnice už bez problémů nezaparkujete. Takže alespoň v něčem jsme ten Západ dohnali.

Sociologické zajímavosti však pokračují dál: ze statistik je všeobecně známo, že v počtu prodaných nových vozů vede několikanásobněkrát mladoboleslavská Škoda nad všemi zahraničními osobními vozy dohromady. Zkuste však počítat na silnicích, zejména na ulicích velkých měst, jaký je poměr mezi našimi a zahraničními vozy - vychází to tak tři, maximálně čtyři ku deseti ve prospěch zahraničních vozů. Což znamená jediné: drtivá část osobních aut, jezdících po našich silnicích je zahraničního původu a je z druhé ruky. To není spekulace, to je skutečnost, o níž se může každý přesvědčit. Spekulace teprve následuje: většinu oněch zahraničních aut z druhé ruky si kupují jednak mladí lidé, kteří ještě nemají dost prostředků na auto nové - což není nic odsouzeníhodného, jednak ovšem lidé, kteří chtějí mít silná zahraniční auta jako pochybný odznak své vlastní důležitosti. Nehledě k těm, kteří taková auta kupují po zralé ekonomické úvaze. Menší část prvé skupiny a větší část, ne-li všichni ze skupiny druhé, plus mnozí jiní nedisciplinovaní jedinci, tvoří ono množství málo emancipovaných řidičů, jež je třeba, v zájmu životů a zdraví občanů prostě za nedisciplinovanost trestat.

Jaké bylo však mé překvapení, když nedlouho poté, co začal platit nový silniční zákon, se začali politikové, včetně těch, kteří zákon ve sněmovně protlačovali, předhánět v tom, jak je třeba zákon zmírnit, protože je prý nesmyslně přísný a je plný chyb. Chyby ať odborníci odstraní, ale přísnost ať zůstane, říkám já. Jiří Paroubek se však hned třetího července nechal slyšet, že zákon je prý drastický a je ho třeba změnit. A než k tomu dojde, tak je prý alespoň nutno udělit řidičům několikatýdenní amnestii na přestupky. S amnestií však vláda nesouhlasila. ODS se ale brzy připojila. Nejprve Ivan Langer, tehdy ještě stínový ministr vnitra, prohlásil, že uvedení zákona v platnost, přestože se snížil počet nehod, bylo poněkud uspěchané. Ale počet nehod, zejména počet mrtvých za celý měsíc červenec se snížil takřka neskutečně. Uspěchanost, nebo neuspěchanost uvedení zákona v platnost. Řidiči se totiž báli postihu a dodržovali úzkostlivě pravidla, aby neplatili vysoké pokuty a nepřišli o body. A já se ptám: jakým jiným způsobem je možno zlepšit situaci na našich silnicích a snížit počet nehod? S ministrem Langerem, tehdy ještě stínovým, se ovšem solidarizovala po svém jmenování i vláda Mirka Topolánka a navrhla podstatné zmírnění bodového systému.

Poznamenejme, že systém bodů i vysokých pokut funguje ve většině evropských států a že výše pokut, zejména za přestupky v překročení limitu pro obsah alkoholu v krvi, se pohybuje - v přepočtu - v desítkách, ne-li stovkách tisíc korun. V Německu - obdobně jako u nás - může být větší množství alkoholu považováno za trestný čin s přísnými sankcemi, včetně vězení. Vzhledem k problematičnosti posuzování, co je a co není trestný čin, připravuje ministerstvo vnitra novelu zákona, která má zpřísnit kriteria pro výběr strážníků. Ti jsou - pochopitelně - pod přísným dohledem občanů, kteří posuzují přísně i jejich provinění proti silničnímu zákonu.

V paměti veřejnosti jistě zůstane případ divoké jízdy policejního prezidenta Vladislava Husáka, jehož vůz sledovali redaktoři Mladé fronty dnes. Dotyčný se sice sám potrestal, když zanechal svůj řidičský průkaz na tři měsíce ministrovi vnitra a daroval deset tisíc na charitativní účely, ale media považovala toto samopotrestání za příliš mírné. Ještě exemplárnější byl přestupek vedoucího dopravního inspektorátu ve Frýdku-Místku Michala Čaše. Ten byl však za havárii v opilosti potrestán propuštěním do civilu.

Stýská-li si Jaromír Jágr na to, že mu má být odebrán na pár měsíců řidičský průkaz, protože zaparkoval omylem na místě tělesně postiženého, pak je to jen důkaz toho, že jsme prostě přestali vnímat jakákoli pravidla a že za to musíme platit. A - odmyslíme-li si morální aspekt celé záležitosti, tak tělesně postiženému je úplně jedno, jestli na jeho místě stojí jiné auto omylem nebo ze zvyku. On tam prostě nemůže zaparkovat.

Váhavost politiků - těch minulých i současných - přispívá k ochabování sankcí silničního zákona a k opětovnému nárůstu smrtelných havárií. Pochopitelně - protože policie onu váhavost vnímá a policisté mizejí z českých silnic. A tak je třeba se politiků ptát - co má větší cenu: lidský život, nebo peníze, vynaložené na jeho ochranu?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .