Nový ministr spravedlnosti

Přitom funkce ministra spravedlnosti je politická jako každá jiná. Proto je velmi výhodné, když její vykonavatel není mimo hlavní politický proud, v tomto případě dokonce mimo politiku nejsilnější vládní strany. To byl jeden z hlavních problémů nestranických ministrů spravedlnosti. Na první pohled to vypadá sympaticky, že resort spravedlnosti je obsazován nestraníkem nebo alespoň ne funkcionářem strany. Avšak hned na druhý pohled se vždy ukazuje, že ministr spravedlnosti je natolik citlivá a vážná funkce, že nemít v ní politické krytí rovná se mít v podstatě svázané ruce.

Bývalý ministr spravedlnosti Motejl to poznal v okamžiku, když připravil podle svého nejlepšího vědomí a svědomí reformu soudnictví a její politické prosazení ponechal na svém přesvědčení, že dobrá věc se prosazuje sama. To ale v politice málokdy platí a v české politice skoro vůbec ne. Jaroslav Bureš zase o funkci díky nedostatečné politické podpoře po volbách úplně přišel a slabá byla náplast v podobě loutkové role při volbě prezidenta. Ministr Čermák nyní politickou podporu také velmi potřeboval, když marně vysvětloval politikům, že není možné vzít soudcům už jednou přidělené třinácté a čtrnácté platy. Jednou ze zásad soudcovské nezávislosti je totiž to, že výkonná moc nesmí snižovat soudcům už jednou přidělené platy.

Experty samozřejmě trápí otázka, zda-li to ale přece jen byly jen soudcovské platy, které přiměly Čermáka k odchodu. Jde sice o záležitost principiální, ale z hlediska současného dění v justici ne zase úplně nejdůležitější. Navíc mnozí kolegové ministři naznačovali, že by se snad ještě mohlo najít odpovídající řešení, které by sice třinácté a čtrnácté platy zrušilo, ale adekvátně je nahradilo. Nabízí se odpověď, že Čermák mohl řešit odchodem i jiné svoje problémy.

Na prvním místě to mohlo být znechucení nad skutečným stavem justice, jejíž jméno v poslední době bylo tragicky poškozeno stíháním soudce Berky, který měl ve spolčení s dalšími provádět podvodné konkursy. Ministr Čermák se velmi trefně vyjádřil, že aféra má rysy známé spíše z Itálie. Právě tam totiž v různých historických obdobích prorůstaly struktury soudů a organizovaného zločinu. Protože jak se zdá, skupina, která konkursy organizovala, měla napojení na vysoká místa, musel i ministr spravedlnosti nyní pociťovat určitý tlak. A za druhé, vzhledem už k zmíněnému nedostatečnému politickému krytí, musel ministr cítit bezmoc nad svou velmi omezenou schopností něco v justici reformovat.

Nový ministr Zdeněk Koudelka je v této situaci také ve velmi těžkém postavení a jeho pozice není nejpevnější. Bude muset najít rovnováhu mezi nutností vymést Augiášův chlív a přitom se nedostat do podezření, že narušuje nezávislost justice. Úkol skoro neproveditelný. Jednu výhodu však přece jen má. Na rozdíl od Motejla, Bureše a Čermáka má politické krytí. Kandidát na nového ministra Zdeněk Koudelka je politikem v pravém slova smyslu, poslancem v hlavním politickém proudu své strany, ostatně, ostruhy získal už svou prací na jednom ze zásadních dokumentů tzv. opoziční smlouvy, na které stála bývalá vláda, na plánu reformy volebního systému. Je spoluautorem tehdejšího nového volebního zákona a tzv. upravené Hondtovy metody přidělování mandátů, která byla světovým unikátem, v dobrém i špatném slova smyslu. Ač se nakonec neprosadil, stalo se tak jen o vlásek díky zásahu Ústavního soudu.

Nyní dostává Zdeněk Koudelka na starost resort spravedlnosti a ač má být justice na výkonné moci nezávislá, její případná reforma leží právě na bedrech ministra spravedlnosti. Ukáže se, zda-li zkušenost skutečného politika bude tentokrát výhodou.