Nový marocký model bilancuje prvních deset let

Nástup rozhodně neměl jednoduchý. Následníkovi trůnu bylo v té době pětatřicet let, což sice vzbuzovalo u mnoha jeho poddaných mnoho nadějí na změnu, zároveň však bylo zřejmé, že tak mladý král si bude v tradičně patriarchální a tedy spíše zkušenosti oceňující společnosti muset respekt teprve vydobýt. Za takových okolností by nejsnazší jistě mohlo být spolehnout se na režim pevné ruky, kterým se často vyznačovala vláda jeho otce Hasana II.

Mohammad VI. však překvapil, a to nejen ty, kdo v něj vkládali naděje, ale i ty, kteří ho podceňovali.

Největším překvapením nepochybně bylo rozhodnutí otevřít tu část marocké minulosti, která je spojena s útlakem, kterým se udržoval u moci otec dnešního krále. Inspirací byl způsob, který zvolila Jihoafrická republika po pádu apartheidu. Byla ustavena Instance rovnoprávnosti a usmíření, před níž mohly předstoupit oběti útlaku nebo jejich příbuzní a zveřejnit okolnosti toho, co zažili nebo čeho byli svědky. Vodítkem nebylo hledání pachatelů, neboť to by mohlo vyústit ve zpochybnění vlády Hasana II. či dokonce celé monarchie. Ale už samotné otevření minulosti působilo jako očišťující procedura. K něčemu srovnatelnému se žádný z blízkých i vzdálených arabských sousedů Maroka neodhodlal.

Modernizace není v zemi patrná jen v přístupu k minulosti. Malou revoluci před pěti lety představovala reforma rodinného práva, která jasně posunula postavení marockých žen směrem k rovnoprávnosti. Jak jinak než jako tichý převrat hodnotit zákaz zapuzení manželky, omezení polygamie a hlavně nastolení práva žen na rozvod, který není podmíněn souhlasem manžela?

Za deset let posunul Mohammad VI. svou zemi k industrializaci. Například tím, že dnes je až na výjimky zcela elektrifikovaná a že v Maroku mají automobilisté k dispozici na tisíc kilometrů dálnic. Vláda se snaží přilákat zahraniční turisty, pro které staví přímořská letoviska, a doufá, že v roce 2016 jich přijede na šestnáct miliónů. Tento výčet by mohl ještě pokračovat, třebas popisem, jak kritická jsou dnes v zemi média, v prvé řadě ta tištěná.

Ale ani když by se doplnily ještě další položky, stejně by tu nakonec zbyla otázka, zda tedy máme vnímat Maroko jako zemi, která je svou otevřeností srovnatelná se Západem. Takové přirovnání by určitě nebylo namístě. Vedle krále je tu jistě vláda a parlament, ale ve všech zásadních otázkách má panovník první a poslední slovo. Tady je třeba hledat vysvětlení, proč se před dvěma lety k parlamentním volbám nedostavilo ani čtyřicet procent voličů. Nejsilnější důkaz o jedinečnosti role, kterou si monarcha přidělil, vyjevila zcela čerstvá mediální aféra. Marocký frankofonní týdeník TelQuel spolu se svou arabskou verzí Nišan si objednal průzkum veřejného mínění, který zjišťoval popularitu panovníka. Ministerstvo vnitra rozhodně zasáhlo a nechalo zkonfiskovat celý náklad obou časopisů. To vypadá překvapivě, protože průzkum vykázal jedenadevadesátiprocentní podporu panovníka. Zdůvodnění ministerstva však bylo jednoznačné a strohé: "Monarcha nemůže být předmětem veřejné debaty a tedy ani průzkumu veřejného mínění."

Jak vidno, bystrý vladař si dokáže rychle spočítat, že pokud by jednou připustil zveřejňování průzkumů, jak se na něj dívá veřejnost, tak by otevřel dveře ke dni, kdy mu tyto průzkumy nemusí být příznivé. A v zemi, kde se v květnu 2003 v přístavu Casablanca na veřejnosti odpálilo čtrnáct sebevrahů, nelze podcenit nebezpečí radikálního islamismu, který dokáže využít každého pootevření veřejného prostoru. Nebýt teroristů zašel by možná marocký král prosazující verzi umírněného a tolerantního islámu ve své modernizaci země ještě dál.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .