Novoroční projevy prezidenta Václava Havla 1990 - 2003

"Milí spoluobčané. Čtyřicet let jste v tento den slyšeli z úst mých předchůdců v různých obměnách totéž. Jak naše země vzkvétá, kolik dalších bilionů tun oceli jsme vyrobili, jak jsme všichni šťastni, jak věříme své vládě a jaké krásné perspektivy se před námi otevírají. Předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal. Naše země nevzkvétá. Velký tvůrčí a duchovní potenciál našich národů není smysluplně využit. Celá odvětví průmyslu vyrábějí věci, o které není zájem, zatímco toho, co potřebujeme, se nám nedostává. Stát, který se nazývá státem dělníků, dělníky ponižuje a vykořisťuje. Naše zastaralé hospodářství plýtvá energií, které máme málo. Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě. Zkazili jsme si půdu, řeky i lesy, jež nám naši předkové odkázali a máme dnes nejhorší životní prostředí v celé Evropě. Dospělí lidé u nás umírají dřív, než ve většině evropských zemích. Ale to všechno není stále ještě to hlavní. Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe. Za svou dnešní svobodu jsme ovšem museli i my zaplatit. Mnoho našich občanů zahynulo v padesátých letech ve věznicích, mnozí byli popraveni, tisíce lidských životů bylo zničeno, statisíce talentovaných lidí bylo vypuzeno do zahraničí. Pronásledováni byli ti, kteří za války zachraňovali čest našich národů, ti, kteří se vzepřeli totalitní vládě i ti, kteří dokázali prostě být sami sebou a myslet svobodně. Na nikoho, kdo za naši dnešní svobodu tak či onak zaplatil, by nemělo být zapomenuto. Máme před sebou svobodné volby a tudíž i předvolební boj. Nedopusťme, aby tento boj zašpinil dosud čistou tvář naší vlídné revoluce. Zabraňme tomu, abychom sympatie světa, které jsme tak rychle získali, stejně rychle ztratili tím, že se zapleteme do houštiny mocenských šarvátek. Budoucí politika i prestiž našeho státu bude záviset na tom, jaké osobnosti si vybereme a posléze zvolíme do svých zastupitelských sborů. Na závěr bych rád řekl, že chci být prezidentem, který bude méně mluvit, ale víc pracovat. Prezidentem, který se bude nejen dobře dívat z oken svého letadla, ale který, a to hlavně, bude trvale přítomen mezi svými spoluobčany a dobře jim naslouchat."

Podruhé zvolilo Federální shromáždění Václava Havla do funkce prezidenta, nyní již České a Slovenské federativní republiky, pátého července 1990. Novoroční projev se tentokrát nedotýkal pouze věcí pozitivních, ale zmínil také negativa, která přechod ke svobodné společnosti přinesl. Rok 1991:

"Vážení spoluobčané. Před rokem nás všechny spojovala radost z toho, že jsme prolomili mříže totality a osvobodili se, dnes jsme všichni trochu zneurotizováni tíhou svobody. Naše společnost je stále ještě v jakémsi šoku. Dalo se předvídat, že tento šok přijde. Nikdo jsme však nepředvídal, že bude tak hluboký. Starý systém se zhroutil, nový není dosud vybudován a náš společenský život je poznamenán podvědomou nejistotou, zda vůbec víme, jaký systém chceme budovat, jakým způsobem ho máme budovat a zda ho vůbec umíme budovat. Pocit vzdálenosti, mlhavosti a neurčitosti horizontu nového pořádku vede mnohé z nás k tomu, že se upínají k horizontům náhradním a dílčím a zapomínají, že prospěch individuální či skupinový je možný jen na pozadí prospěchu obecného nebo v souvislosti s ním. Nemilým překvapením, které nám rok 1990 přinesl, je tedy dost rozpačitý, ne-li přímo dusná atmosféra, v níž jsme se na jeho sklonku ocitli. Dík této atmosféře máme všichni sklon zapomínat na několik velkých překvapení v dobrém smyslu toho slova, které nám první rok po naší vzpouře proti totalitnímu režimu přinesl. Za prvé: poslední jednotky sovětské armády, která nás před dvaadvaceti lety přepadla, opouštějí naši zemi. Za druhé: úspěšně jsme absolvovali své první svobodné volby po dvaačtyřiceti letech, v nichž jsme si zvolili své představitele do zastupitelských sborů všech stupňů skutečně podle své vůle. Za třetí: naše parlamenty přijaly mnoho desítek nových zákonů, které tvoří první základny skutečně právního, demokratického a decentralizovaného státu. Za čtvrté: dosáhli jsme toho, že nás celý svět respektuje po dlouhých desítiletích opět jako nezávislý demokratický stát a že se tento stát těší obecné vážnost, je navštěvován nejvýznamnějšími světovými státníky, kteří vysoce oceňují jeho iniciativní zahraniční politiku, směřující k budování nové mírové Evropy. Za páté: v naší zemi je naprostá svoboda slova a projevu a je zaručena svoboda shromažďování a sdružování. Za šesté: zpřetrhali jsme dráty, kterými byla naše republika obklíčena a které z ní dělaly jeden veliký koncentrační tábor. Kdokoliv smí cestovat kamkoliv a kdokoliv smí přijíždět k nám. Za sedmé: v naší zemi byl obnoven svobodný náboženský život, všechny katolické diecéze jsou obsazeny biskupy, navštívil nás papež, navázali jsme diplomatické styky s Vatikánem. Za osmé: po složitých diskusích se nám podařilo vypracovat scénář ekonomické reformy a přijmout několik důležitých ekonomických zákonů, které vytváření legislativní předpoklady této reformy. Za deváté: začli jsme tvořit skutečnou a životaschopnou federaci. První a pravděpodobně nejdramatičtější fáze této tvorby vyvrcholila nedávným přijetím ústavního zákona, který nově rozděluje pravomoci výkonné moci mezi naše dvě republiky a federaci. Vím, že to je stále ještě velmi málo a že to hlavní máme teprve před sebou."

V novoročním projevu v roce 1992 se Václav Havel věnoval především ekonomické reformě země. Rok 1992:

"Milí spoluobčané. V loňském lednu začala, jak všichni víte, dalekosáhlá transformace naší ekonomiky. Byl-li rok 1990 rokem liberalizace politické, pak rok 1991 byl rokem liberalizace ekonomické. Raduji se z toho, že základní systémové kroky naší reformy se zatím daří. Přežili jsme to, co mnohými státy v podobné situaci otřáslo až v základech, totiž první liberalizaci cen po dlouhých desítiletích jejich centrálního určování. Byla zavedena vnitřní konvertibilita koruny. Bylo vykonáno mnoho práce na poli legislativním, organizačním i v oblasti vnějších hospodářských vztahů. Už rok probíhá zdárně malá privatizace, soukromníci vydražili tisíce prodejen a provozoven v hodnotě mnoha miliard korun. Začíná i velká privatizace. Příslušná ministerstva nyní intenzivně posuzují tisíce základních a konkurenčních privatizačních projektů, podle nichž bude privatizován státní majetek, odhadovaný na stovky miliard. Méně radosti vyvolávají ovšem některé nevyhnutelné průvodní jevy této radikální reformy. Většina jejich příčin, a to je třeba si znovu a znovu uvědomovat, netkví ovšem v této reformě jako takové, ale v hlubokých strukturálních deformacích celého našeho hospodářství, jak jsme ho zdědili a v nepříznivých vnějších okolnostech, především ve zhroucení trhu bývalé RVHP. Mnoho podniků ztrácí odbytiště a není schopno obstát v konkurenci. Roste nezaměstnanost, velké potíže způsobuje zadluženost podniků a jejich platební neschopnost, mnohé z nich zkrachují, protože nemají perspektivu a nebo proto, že se nedokázali včas přizpůsobit novým poměrům a pasivně spoléhali na to, že je stát, tak jako dosud, vždycky nakonec nějak zachrání. Tato zátěž přitom není v naší federaci rozprostřena rovnoměrně. Všichni víme, že Slovensko je na tom podstatně hůř, než české země a že jsou velké rozdíly mi mezi jednotlivými regiony. Na závěr se zmíním, vážení spoluobčané o tom, co mě trápí v tuto chvíli ze všeho nejvíc. Je to fakt, že představitelé dvou tak si blízkých a tak kulturních národů, jakými jsou Češi a Slováci, se stále nemohou dohodnout na způsobu budoucího soužití těchto národů a tím na samé budoucí podobě společného státu."

Václav Havel tak trochu předvídal rozdělení republiky, když pak v červenci roku 1992 při volbě prezidenta nezískal dostatečný počet hlasů, rozhodl se ze své funkce odstoupit s odůvodněním, že nemůže nadále plnit závazky, vyplývající ze slibu věrnosti federativní republice způsobem, který by byl v souladu s jeho založením, přesvědčením a svědomím. Několik měsíců nato však Václav Havel deklaruje, že se hodlá ucházet o úřad prezidenta nyní již samostatné České republiky. Tím byl zvolen poslaneckou sněmovnou dvacátého šestého ledna 1993. k rozdělení Československa se vrátil i o rok později ve svém dalším novoročním projevu. Rok 1994:

"Milí spoluobčané. Když vstupovala před rokem do života samostatná Česká republika, pro většinu z nás to byl spíš důvod k zamyšlení, než k oslavám. Ptali jsme se sami sebe, co pro nás všechny, Čechy i Slováky, bude znamenat toto rozdělení našeho dosavadního domova, co to bude znamenat pro Střední Evropu? Máme to chápat jako úspěch našich reprezentací nebo jako prohru v zápase o společný stát? myslím, že první rok naší nové státní existence rozptýlil větší část loňských obav. Naše republiky se nezhroutily a Střední Evropou naše rozdělení neotřáslo. Česká společnost přijala tuto změnu věcně a z pochopením, nepropadla malomyslnosti či poraženectví, na Slováky nezanevřela a bez dlouhého váhání přiložila ruku k dílu, aby pokračovala v tvorbě nových poměrů v rozměrech Českého státu. Zranění, které mnohým z nás způsobilo rozdělení Československa, jsme záhy pochopili jako daň, kterou platíme za svou polistopadovou svobodu. Nejzřetelnějším úspěchem České republiky nepochybně je, že dokázala udržet tempo hospodářské transformace, neuchýlit se od její koncepce a prokázat, že postup, který byl po prvních diskusích přijat, byl správný. Jak je obecně známo, všechny hlavní makroekonomické údaje jsou dnes příznivé, základní instituce a vztahy tržní ekonomiky začínají působit, dobře pokračuje i privatizace. Rychlost a všechny dosavadní dobré výsledky naší společenské transformace nechápu jen jako úspěch vlády a parlamentu, ale především jako úspěch vás všech občanů České republiky. Demokracie je systém, založený na důvěře v lidskou odpovědnost, kterou by měl probouzet a kultivovat. Demokracie a občanská společnost jsou tedy jen dvě strany téže mince. Moderní demokratický stát se nemůže skládat, zjednodušeně řečeno, jen ze státní správy, politických stran a soukromých podniků. Musí otevírat občanům pestrý vějíř možností, jak se angažovat nejen soukromě, ale i veřejně, jak rozvíjet nejrůznější typy občanského soužití, solidarity a účasti. Ve vrstevnaté občanské společnosti hrají svou nezastupitelnou roli samozřejmě nejen samosprávné orgány a neziskové organizace, ale i církve, odbory, nejrůznější občanská sdružení, spolky a kluby, přičemž to všechno dohromady vytváří teprve životadárné prostředí pro život politický a jeho hlavní údy, tj. politické strany."

Také v novoročním projevu v roce 1995 Václav Havel neopomíjí zdůrazňovat důležitost tvorby občanské společnosti. Celkově byl však jeho projev spíše ve znamení kritiky práce parlamentu České republiky. Rok 1995:

"Základem právního státu je ústava jako zdroj celého jeho právního systému. Naše úcta k ústavě, kterou jsme si sami dali, je však stále nevalná. Svědčí o tom, fakt, že některé ústavní instituce dodnes neexistují. Nevadí-li nám ovšem, že není naplněna naše ústava, pak nám stěží bude vadit, že neexistuje mnoho dalších důležitých zákonů, na které čekáme a nebo že jiné zákony, které máme, nejsou dodržovány. Před rokem jsem řekl, že si v brzké době zvolíme senát. Senát dodnes nemáme. Vyzývám proto náš parlament, aby přijal příslušný volební zákon a umožnil tak jeho zvolení. Naše ústava také předvídá vznik vyšších územních samosprávných celků a tudíž i reformu celé veřejné správy, reformu, která by měla vést k větší decentralizaci a k posílení samosprávného článku naší zastupitelské demokracie. Ani naplňování tohoto ústavního principu příliš nepokročilo. Žádám proto náš parlament,aby se shodl na zákonech, které tato reforma vyžaduje. Budeme-li si moci zvolit krajská či zemská zastupitelstva nejpozděj s novou poslaneckou sněmovnou v roce 1996, bude to dobré. Nepodaří-li se to, může to být velmi nebezpečné, protože to může vážně oslabit důvěru občanů v jejich politiky, ve schopnost politických stran plnit své závazky a tím i důvěru v demokratické instituce samotné. Ústavou vše začíná, ale nejde pochopitelně jen o ni. Jsem zneklidněn průtahy spojenými s přípravou dalších důležitých právních norem, ať už jde o zákon proti praní špinavých peněz, zákon o střetu zájmů, zákon o neziskových organizacích, zákony uzavírající restituční proces. To všechno, jak víte, se připravuje, ale připravuje se to nepochopitelně dlouho. Nevzdávám se však naděje, že i všechny tyto důležité normy budou v tomto roce konečně už přijaty."

Rok 1996 byl v České republice rokem volebním a tak se Václav Havel tohoto tématu přirozeně dotkl i ve svém novoročním projevu. Rok 1996:

"Vážení přátelé, vstupujeme do roku voleb do poslanecké sněmovny i do senátu. Vstupujeme tedy do roku, v němž si poprvé jako občané samostatné České republiky svobodně zvolíme své politické představitele. Nevyužiji postavení člověka, který byl do své funkce, na rozdíl od ostatních, zvolen už v podmínkách samostatného státu k tomu, abych vám radil, koho máte volit. Věřím pevně, že se rozhodnete pro ty strany a pro ty politiky, u nichž naleznete vůli pokračovat v započaté transformaci a odvahu neustrnout na tom, čeho už bylo dosaženo. Věřím, že dáte hlas těm, u nichž cítíte, že sice naslouchají vašemu hlasu, ale zároveň dokáží stát na svém i proti nepřízni obecného mínění, kteří rozumějí své věci a právě proto nejsou zotročeni ideologickými floskulemi jakéhokoliv druhu. Věřím, že si zvolíme lidi slušné a s vlastním rozumem, tedy nikoliv ty, kteří jen papouškují názory jiných a touží po výhodách moci. Masaryk napsal, že demokracie je diskuse. Byl bych rád, kdyby i nadcházející předvolební kampaň měla povahu diskuse a nikoliv zápasu, boje, arény či ringu. Názory vlády, stran, poslanců i prezidenta se mohou v mnohém lišit. Tyto rozdíly by však neměly pustit mocenské šarvátky, intriky, urážky, či nejrůznější rány pod pás. Měly by být naopak živnou půdou věcné a slušně vedené diskuse o charakteru našeho státu, o cestě, kterou se ubíráme i o jednotlivých orientačních bodech, které je účelné si určit. Stručně řečeno, přeji nám všem ve volbách úspěch."

Rok 1996 nebyl pro Václava Havla obtížný jen kvůli volbám. V lednu po těžké nemoci zemřela jeho žena Olga a koncem roku lékaři samotnému Havlovi diagnostikovali nádorové onemocnění plic. Všechny tyto události se odrazily také v jeho dalším novoročním projevu. Rok 1997:

"Milí spoluobčané, dovolíte-li, začal bych tentokrát trochu osobněji. V roce, s nímž jsme se právě rozloučili, jsme se dvakrát ocitl tváří v tvář smrti. Poprvé, když si přišla pro bytost mi nejbližší a podruhé, když nedávnou kroužila kolem mého nemocničního lůžka. Obě tyto veskrze osobní, nepřenosné a nesdělitelné zkušenosti neznamenaly pro mne kupodivu jen velké trápení, nevedly k pouhému pocitu, že svět je ke mně nespravedlivý nebo dokonce k pocitu marnosti a beznaděje. Naopak. Oba tyto zážitky jsem k vlastnímu překvapení vnímal jako velké výzvy k novému a daleko hlubšímu zamyšlení o světě, v němž žijeme, o sobě samém, o záhadném řádu našeho bytí a o množství znamení či skrytých poselství, která k nám z nitra tohoto řádu zaznívají a jichž si většinou nevšímáme. A s novou naléhavostí jsem například pochopil, že jediným skutečným zdrojem vůle k životu je naděje. Naděje jakožto vnitřní jistota, že i to, co se nám může jevit jako ryze nesmyslné, může mít svůj hluboký smysl a že je naším úkolem, abychom ho hledali. Pochopil jsem rovněž asi o něco lépe než dřív i to, proč bez lásky k bližnímu přestává být lidský život lidským životem, hodným toho jména. My všichni občané České republiky jsme prožili v minulém roce mnoho důležitých, krásných i bolestných věcí jako jedinci i jako společenství. Mezi ty méně povznášející a méně radostné zkušenosti minulého roku patří například znechucující politické šarvátky, jimiž byly provázeny boje důležité volby do zákonodárných sborů. Patří mezi ně podivné bankovní krachy, těžko srozumitelné a těžko postižitelné majetkové spekulace či přímo krádeže obrovských rozměrů a spousta dalších věcí, které bych nazval odvrácenou tváří naší privatizace a vůbec naší ekonomické reformy. Myslím si, vážení přátelé, že by bylo skvělé, kdyby z příchodem nového roku skončil čas neustálého vzájemného osočování a účelového obviňování a nastal čas vskutku vážné a věcné rozpravy o smyslu budoucnosti a směřování našeho mladého státu. A ještě jeden svůj pocit tu musím na závěr říct. Jsem si každým dnem jistější, že by vůbec neškodilo, kdybychom udělali něco pro to, aby tu a tam přece jen zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí."

Rok 1997 byl mimo jiné ve znamení úsporných balíčků a také vleklé vládní krize. Ta vyvrcholila na podzim takzvanými Sarajevskými událostmi, po nichž tehdejší Klausova vláda podala demisi. Politické situaci v České republice se věnoval také Václav Havel ve svém dalším novoročním projevu. Rok 1998:

"Milí spoluobčané. Jak víte, politická situace v naší zemi není v tuto chvíli příliš radostná. To by samo o sobě tolik nevadilo, kdyby politika byla jen nějakým úzkým a víceméně izolovaným výsekem našeho světa. Dámy a pánové, před devíti lety jsem v tento den řekl, že jsem určitě nebyl do svého úřadu vynesen proto, abych vám lhal. Nechci vám lhát ani dnes a zmíním se proto popravdě i o tom, co mne na našich poměrech stále víc trápí. Je to okolnost, že zlo, které jsme před devíti lety vyhnali dveřmi, se k nám začíná nenápadně vracet oknem. Zatím není příliš zjevné a nezachvátilo obecné poměry jako celek, není však proto méně nebezpečné. Všimněte si, zbořili jsme sice už dávno velkou zeď, která nás oddělovala od demokratické revolty, ale zároveň tolerujeme, že kolem nás a mezi námi zvolna a nenápadně vyrůstají zdi nové, o nic lepší než ty, které padly. Tyto zdi nového druhu neoddělují od sebe jen jednotlivce či různé sociální skupiny. Ve varovně rostoucí míře oddělují i skupiny etnické. Jednou přitom mají podobu nálady protiromské, jednou protiněmecké. Jednou protiruské, jednou protiamerické. Jednou protičernošské či protiarabské, jednou obecně protievropské. Ba, objevuje se i zeď, o níž jsme si mysleli, že nemůže být už nikdy vztyčena, totiž zeď antisemitismu. Vážení přátelé, souběh dějinných pohybů tomu chce, že ve chvíli, kdy tu varuji před novými zdmi, začíná konečně nést své konkrétní plédy naše úsilí odstranit všechny pozůstatky zdí starých. Letos bude Česká republika přijata do Severoatlantické aliance, která se po letech úvah a váhání začíná otevírat novým evropským demokraciím. Naše země tak bude mít poprvé ve svých dějinách pevné záruky vlastní bezpečnosti, jako plnoprávný účastník systému kolektivní obrany demokratických hodnot v euroatlantickém prostoru. Nikdo dnes už nemůže říkat, že nás západ nechce. V letošním roce se pravděpodobně rozhodne i o tom, kdy se definitivně zboří další přehrada a my se staneme členem Evropské unie. Zda to bude dřív či později, záleží především na nás samých a na tom, jak dobře pochopíme význam evropské integrace. Toto společenství hodnot a práva je prvním reálným pokusem Evropy uspořádat sebe samu vskutku spravedlivě. Nemáme právo odsoudit nastupující generace k izolaci a úpadku tím, že se na tomto pokusu nebudeme vinou vlastní nedbalosti podílet. Míra našeho zápalu pro vizi sjednocené a zároveň různorodé Evropy, založené důsledně na občanském principu, navíc jasně napoví, zda máme v sobě dostatek energie a sebevědomí k tomu, abychom definitivně zahnali do světa stínu démona zdí."

Rok 2000 Václav Havel označil jako rok přelomový. Rok 2000:

"Vážení spoluobčané. Dnes o půlnoci jsme vstoupili do roku velkého přelomu věků. Takový čas lidé tradičně pociťují jako výzvu k zásadnějšímu přemýšlení o sobě samých, o světě, o smyslu všech věcí. Myslím, že jsou vážné důvody k tomu, aby i pro nás občany České republiky byl nadcházející rok časem nových úvah o našem společném životě, o charakteru naší společnosti, našeho systému, našeho státu, o jeho postavení a směřování, o našem pojetí sebe samých. A považoval bych za skvělé, kdyby to byl i rok velké změny k lepšímu, která z těchto úvah vzejde. Kdybych měl velmi stručně charakterizovat situaci světa, jehož jsme dnes, ať chceme či nechceme, nedílnou součástí, pak bych řekl, že je opravdu varovná. Lidský svět se zdá být na přelomu druhého a třetího tisíciletí po Krist víc, než kdy ve svých dějinách, propojen a zároveň ohrožen. Co z toho pro nás vyplývá? Jedna naprosto zásadní věc. Měli bychom daleko silněji chápat, že nejsme jen členy své rodiny, zaměstnanci či majiteli svého podniku, obyvateli své obce či svého města, příslušníky své profese, členy svého spolku či své strany a příslušníky svého národa, ale že jsme i obyvateli této Země a že osud každého z nás je ovlivňován celkovým osudem lidského rodu víc, než kdy dosud, přičemž každý z nás je zároveň víc než kdy dosud za tento celkový osud spoluodpovědný. Pokusme se přelomový rok 2000 učinit rokem změny. Změny politické kultury, změny kultury veřejného života, změny ve stupnici našich hodnot, změny v orientaci jednotlivce, ve významu občanského sdružování, v pojetí role o smyslu státu. Zkusme se zaměřit ví na celek, ať už celek našeho občanského společenství nebo celek soudobého lidstva. Zkusme dát konečně své zemi jasný dlouhodobý a obecně srozumitelný program, takový program, který by odpovídal nárokům nadcházejícího věku. Každý z nás žije samozřejmě ve svém vlastním světě, trochu odlišném od světa druhých. Pokusme se všichni vidět i za hranice svých malých světů, vidět dál v čase i prostoru. Pro začátek stačí málo. Například daleko víc podpořit všechny organizace, které pomáhají trpícím lidem v různých částech světa. V celosvětovém měřítku patříme mezi rozvinutější země. Proč bychom tedy nemohli v roce zaokrouhleného rozpočtu velkoryseji odpouštět dluhy některým nejchudším zemím? Takovým gestem svět ještě nezachráníme, ale ukážeme, že cítíme spoluodpovědnost za jeho budoucnost."

Novoroční projev Václava Havla v roce 2001 by se dal nazvat jakousi úvahou o dobru. O tom, zda a kde je dobro přítomno v České společnosti. Rok 2001:

"Vážení přátelé. Co konkrétně dosvědčuje, že dobrý potenciál naší společnosti žije a umí se projevit? Kdo to svým počínáním potvrzuje? Jsou to například učitelé, lékaři, zdravotní sestry, vědci a výzkumníci, jsou to naši vojáci, kteří jsou schopni obětovat své pohodlí a mnoho riskovat na některých nebezpečných místech dnešního světa, ale jsou to i ti vojáci, kteří slouží doma a jsou schopni vojnu chápat jako službu dobré věci. Jsou to policisté, státní zástupci a soudci, kteří se navzdory všemu nepříznivému, co jejich práci provází, pokoušejí čelit kriminalitě v naší zemi, kriminalitě, která má dnes různé nové tváře, nebývale brutální i neobyčejně sofistikované. Velmi důležitým projevem živého mravního vědomí a cítění smyslu pro lidskou pospolitost a solidaritu, jakož i pro bohatství lidských zájmů je život spolkový, nadační, život nejrůznějších občanských sdružení a iniciativ, zkrátka všeho, co vzniká zdola a dobrovolně jako jeden ze způsobů sebestrukturace moderní společnosti. Myslím, že by nebylo spravedlivé nezmínit se tu i o novinářích. Nejsou totiž mezi nimi zdaleka jen ti, kteří přisluhují nějakým mocným skupinám, ani jen ti, kteří v honbě za bulvární senzací jsou ochotni komukoliv ublížit, ale je mezi nimi i nemálo těch, kteří se navzdory všem rizikům, s nimiž je to spojeno, chtějí svobodně a nezávisle dobrat pravdy, včetně pravdy o těch nejtemnějších věcech. V naší zemi jsou téměř dva miliony podnikatelských subjektů. Skoro milion a půl z nich jsou soukromí podnikatelé, hospodařící podle živnostenského zákona, přes sto tisíc z nich jsou soukromí rolníci, zbytek, menší sice počtem ale významný samozřejmě svou velikostí, tvoří různé typy společností včetně družstev. Na závěr se musím zmínit i o všech ostatních, tedy i o milionech lidí, kteří samostatně nepodnikají, ale jsou v zaměstnaneckém poměru u jiných. Tito lidé neměli a nemají právě na růžích ustláno. Kdekdo jim vysvětloval, že se musí naučit víc pracovat, že si musí utahovat opasky a že se nesmějí divit, stanou-li se náhodou nezaměstnanými. Bez dobré vůle, porozumění pro starosti země a trpělivost, tedy opět bez určitého mravního povědomí, by se tito lidé asi bouřili víc. I jejich klidný postoj nechť je tedy chápán jako doklad toho, že není vůbec nic ztraceno."

Projev prezidenta v roce 2002 opět dostal politický nádech. Nejen že se v České republice konaly hned několikery volby, ale také se mělo definitivně rozhodnout o tom, zda a kdy země vstoupí do Evropské unie. Rok 2002:

"Dámy a pánové, milí spoluobčané, dovolíte-li, vyznám se vám z jednoho svého velmi osobního a dost silného pocitu. Zdá se mi, že jsme dnes v noci vstoupili do roku, který by mohl být pro naši zemi v jistém smyslu přelomovým. Nejde jen o to, že budeme mít celkem čtvery volby, ale především o to, že se v těchto volbách bude rozhodovat o velmi zásadních věcech. Je reálná naděje, že v letošním roce budou ukončena příslušná jednání a bude připravena či dokonce podepsána smlouva o přistoupení České republiky k Evropské unii. I tato šance potvrzuje, že půjde o rok vskutku přelomový. Zřejmě poprvé ve své historii se staneme pevnou součástí solidárního a opravdu demokratického evropského svazku, což se postupně a v některých ohledech velmi rychle promění v bezpočet praktických výhod, ale což bude mít především naprosto převratný význam historický. Můžeme si o optimální budoucí podobě Evropské unie myslet cokoliv a jakkoliv se účastnit celoevropské diskuse na toto téma. Nesmírně bychom však hazardovali s osudem vlastním i s osudem našich potomků, kdybych sám tento proces problematizovali a naši účast na něm oddalovali. V tomto roce budeme mít větší příležitost tvořivě zasáhnout do osudu světa, než jsme měli v celých svých dosavadních dějinách. V Praze se bude konat summit Severoatlantické aliance, na němž se čeká nejméně čtyřicet šest hlav států a tisíce dalších účastníků. Bude to první velké setkání tohoto druhu za bývalou železnou oponou, navíc ve městě, kde byla kdysi zrušena Varšavská smlouva. Jsem z různých důvodů hluboce přesvědčen, že toto setkání může mít pro celý svět a tvorbu jeho budoucího mírového řádu nepoměrně větší význam, než jsme si schopni teď, ba i v dohledné době uvědomovat. Je možné ne-li přímo pravděpodobné, že teprve koncem tohoto roku třináct let po rozpadu bipolárního rozdělení světa a rok po událostech z jedenáctého září a právě v Praze, v tomto magickém průsečíku viditelných i skrytých dějinných pohybů, budou položeny rozhodují základy budoucího lepšího, bezpečnějšího a spravedlivějšího světového uspořádání a tedy i lepšího soužití všech civilizačních okruhů i všech obyvatel dnešního světa. Byl-li teroristický útok na moderní civilizaci vpravdě temnou bránou do třetího tisíciletí, pak pražské setkání by mohlo být naopak světlem na cestě k jeho dobrému obsahu. A pro nás by mohlo mít ještě jeden veliký význam. Pomohlo by nám uvědomit si lépe a ukázat lépe i světu, že nemyslíme jen na sebe, ale že přijímáme i svůj díl odpovědnosti za planetu Zemi a budoucnost všech, kdo na ní žijí."

Rok 2003:

"Vážení přátelé. Rok, který včera skončil, nám asi nesplyne nerozlišitelně s těmi, které mu předcházely, protože nám přinesl několik důležitých změn a událostí, na něž nelze zapomenout a z nichž je opět třeba vyvodit či získat to nejlepší, co z nich vyvodit, či získat lze. Byl to především rok několikerých voleb. Můžeme si stýskat nad malou účastí voličů i nad lecčíms jiným, ale jedno popřít nemůžeme. Tyto volby ukázaly, že vedle těch, pro něž je politika především účelovým manévrováním ve sféře moci a moc sama jen kořistí k rozdělení, mohou v ní působit i lidé otevření, ochotní naslouchat jiným, zkrátka ti, kteří vracejí správě věcí veřejných její nejvlastnější smysl. A to nám dává novou naději. Uplynulý rok byl zároveň rokem, kdy se spojenecká aliance, jejíž jsme členy, sešla na svém vrcholném zasedání poprvé za bývalou železnou oponou právě u nás v Praze. Neméně důležitá věc se loni stala krátce po tomto zasedání. Naše mnohaleté úsilí bylo korunováno úspěchem a my jsme byli spolu s devíti dalšími evropskými zeměmi přizváni do Evropské unie. Dík tomu máme šanci přímo se podílet na historicky prvním pokusu Evropy založit svůj vnitřní pořádek na principu vzájemné rovnosti, společného sdílení demokratických hodnot a respektu k vůli všech svých součástí. Pevně věřím, že referendum o našem přijetí se bude v tomto roce těšit velkému zájmu občanů, kteří si uvědomí dosah svého rozhodnutí. Uplynulý rok nám přinesl ovšem i jednu velikou, dosud nám v tomto rozsahu téměř neznámou zkoušku. Povodně. Velké uznání a dík patří všem, kteří zachraňovali lidské životy a majetek lidí, jakož i všem, kteří pomáhali odstraňovat ničivé následky povodní a kteří na tuto pomoc přispívali. Náš parlament bude brzy volit nového prezidenta republiky. Věřím, že se jím stane člověk moudrý, otevřený a odpovědný, který bude tvořivým partnerem politické reprezentace vzešlé z nedávných voleb a v němž budou všichni občané dobré vůle spatřovat svého spojence. Volba jednoho činitele státu, jakkoliv se shodou okolností dnes stává velmi důležitou, není ale tím nejdůležitějším, co je před námi. Bez podpory občanů ani sebelepší prezident toho moc nezmůže. Vážení spoluobčané, milí přátelé. Kéž by tato země byla už natrvalo a stále zřetelněji hezkým a slušným domovem nás všech, kéž bychom na ni mohli být stále hrdější. Přeji vám všechno dobré v roce 2003 i v celém vašem budoucím životě."