Novoroční projev prezidenta republiky

Existují nějaké požadavky, které bychom měli na takový projev klást. Těžko říci, nic takového nikde psáno není. Hlava státu se těší autorské svobodě a je na ní, co hodlá národu sdělit, případně i nesdělit. Nechme tedy požadavky stranou a ptejme se jinak. Existují nějaká očekávání, která se k takovému projevu vztahují?

Myslím tím očekávání veřejnosti, respektive občanů. Tady si už tak nejistý nejsem, ano, očekávání existují, i když, připouštím, nestejná, protože ani my občané nejsme stejní. Ale snad se nemýlím, když řeknu, že ti, kdo byli na projev zvědaví a zapnuli v příslušný čas své televizory, očekávali od hlavy státu víc, než jen formální kultivovanost jeho projevu. Postavení prezidenta republiky je v jistém smyslu výsadní. Svá privilegia má i ten první den v roce, je to den sváteční. Pro hlavu státu je příležitostí sdělit veřejnosti cosi důležitého o stavu společnosti, o jejích stránkách světlých i stinných, o jejím směřování i o tom, nač by si měla dát pozor.

Chci se vyhnout slovu vyvážený, naši politici je dosti zdiskreditovali, ale novoroční projev by jistě neměl občany demobilizovat, ale měl by jim být podnětem k závažnému zamyšlení. Jsme masovou společností, v níž politika nabývá, volky - nevolky, rysu, jemuž se říká populismus. Politici říkají raději to, o čem soudí, že to lidé chtějí slyšet, na to jistě pamatuje i prezident při koncipování novoročního projevu. Ve svém výsadním postavení si však nemusí ukládat taková omezení, jako třeba šéf strany nebo premiér, ale ani on to nesmí přehnat.

Mám pocit, že Václav Havel myšlenkovou náročností svých novoročních projevů, s výjimkou toho úplně prvního, vnímavost většinového zainteresovaného občana spíše přecenil. Václav Klaus je poučenější a vyvaroval se této chyby. Nemohu si však odpustit otázku, zda se nedopustil chyby opačné, zda neřekl méně, než mohl. Podstatnou část jeho projevu vyplnila starost o průběh, trvání a nejistou budoucnost naší vládní krize. Jistě nebylo možno jinak, nevím, zda lze od něho očekávat slůvko o tom, jaký má on sám na ní podíl. Vyznat se veřejně z vlastního chybování předpokládá značné sebezapření. On sám nic takového údajně nepociťuje, jak naznačil jindy, ale ta otázka zazněla, vícekrát a z různých míst. Je prozíravé nevěnovat tomu v tak sledovaném projevu ani slůvko?

Prezident uzavřel téma vládní krize obecně známým rčením, že společnost má takovou vládu, jakou si zaslouží. To je velmi málo. Jaká je ta společnost a proč má právě takovou vládu? Toto byla příležitost, kdy hlava státu mohla poskytnout občanům podnětnou látku k přemýšlení. V souvislosti s naší vládní krizí prezident přirovnal jednání obou politických bloků k studené občanské válce, učinil tak s výhradou, jíž srozumitelně naznačil, že jde o nadsázku, na to má autor právo. Toho se chopili někteří televizní redaktoři a obrátili se na některé politiky, co prý na to říkají. Ti jim na to naletěli a nechali se slyšet, že to pan prezident tímto výrokem přehnal. Zdůrazněním nepodstatného detailu tak došlo ke zcela zbytečné antagonizaci na politické scéně.

Žurnalisté to dělávají často a rádi. Tato taktika, stejně přitroublá jako zlomyslná, prozrazuje, že média mají sklon rezignovat na určitý typ služby veřejnosti, totiž pomáhat jí rozumět. Svou ostražitost vůči Evropské unii Václav Klaus neskryl, ale vyjádřil ji způsobem uměřeným, tedy s jistým sebezapřením, ale i v tomto případě mohl říct víc, třeba o tom, v čem může být naše suverenita omezena. Nezmínil se o stavu současného světa, třebaže na něm závisí nejen naše státní a národní budoucnost, ale i budoucnost Evropské unie, ba dokonce celé západní civilizace.

Prezident republiky ve svém novoročním projevu si dal záležet, snad až příliš, na tom, aby vyzněl důstojně. Leccos neřekl, ač mohl. A co řekl, to jsme, upřímně řečeno, slyšeli už jinde.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .