Novoroční odpolední politická bitka

Novému roku, který je zároveň státním svátkem České republiky - trochu opomíjeným Dnem obnovy samostatného českého státu, již tradičně vévodí projev prezidenta republiky, který tentokrát přinesly všechny tři celoplošné televize. Jen dvě ale nabídly i politickou debatu a zatímco komerční Nova zařadila prezidentský projev před tuto debatu a v podstatě respektovala vžitá pravidla o významnosti tohoto prezidentského poselství do Nového roku, Česká televize zařadila tento projev jako součást širší novoroční politické debaty a tím jeho význam poněkud potlačila.

Je jistě možné diskutovat o tom, jak významný, či nevýznamný takový projev je, a zda se mají tradice dodržovat či nikoli. Česká televize však takovou debatu poněkud ztížila nejen dramaturgickou stavbou, ale i výběrem hostů. V první části pořadu totiž vystoupil bývalý prezident Václav Havel a televize také v ukázkách připomněla několik jeho novoročních projevů. Následně se tak nabízelo srovnání s projevem, který přednesl Václav Klaus. Pokud by zůstalo jen u tohoto porovnání, dal by se počin České televize uvítat, pokud by stejnému srovnání byl vystaven i Václav Havel.

To se však nestalo a Václavu Havlovi byl poskytnut poměrně neomezený prostor pro prezentaci svých názorů. Václav Havel se už po léta vyhýbá jakékoli diskusi s oponenty před televizními kamerami a pokud na vystoupení přistoupí, pak jen jako samostatný host. Moderátor pak má velmi těžkou situaci při vedení rozhovoru s uznávanou osobností, k níž mnohdy cítí i obdiv a úctu. Jen těžko se pak kladou otázky na tělo.

Stejným neduhem trpěl i rozhovor Václava Moravce. Lze jistě pochopit, že se velmi těžko hledá k debatě s Václavem Havel partner na stejné úrovni, a tak nezbývá než čekat, až nějaká televize přesvědčí Václava Havla, aby zasedl k diskusnímu stolu s Václavem Klausem, aby se potkali dvě osobnosti stejné kategorie. Minimálně srovnatelné funkcí prezidenta.

Po rozhovoru s Václavem Havlem začala první část debaty představitelů dvou nejsilnějších politických uskupení předsedy vlády Jiřího Paroubka a šéfa opozice Mirka Topolánka. Debata to byla v první části často velmi ostrá, provázená osobními útoky.

Oba diskutéři se dostávali do varu, když tu moderátor jen tak mimochodem oznámil, že na řadě je novoroční projev prezidenta. Po jeho skončení debata pokračovala ve stejném duchu a skoro to vypadalo, jako když na komerční televizi přeruší reality show reklamní přestávka. Čímž samozřejmě nechci říci, že tak projev prezidenta působil. Jen v kontextu celého pořadu vypadal jako jakési přerušení a oddychový čas pro přítomné ve studiu. Nic na věci nemění ani to, že se oba diskutéři k projevu vyjádřili poměrně vstřícně.

Nicméně v obou částech novoročních Otázek Václava Moravce zaznělo několik zajímavých výroku všech zúčastněných, u kterých stojí za to se zastavit. Především z debaty Paroubka s Topolánkem bylo patrno, že začal volební rok a že se nevyhneme ani demagogii, ani vzájemným, často i velmi osobním útokům. Tuto zbraň poměrně často s oblibou používá předseda vlády k tomu, aby vyvedl soupeře z konceptu a vyprovokoval ho k neuvážlivým reakcím.

Výroky "vy tomu jako obvykle nerozumíte" nebo "s vámi to opravdu nejde" jsou z podobného kadlubu. Ale do této pasti se poněkud nešťastně chytil i sám Paroubek, když, jak sám řekl, nepochopil Topolánkovu nadsázku, kterou reagoval na ohrožení přijetí eura v roce 2010, že pokud bude ODS realizovat potřebné změny je schopna přijmout euro 31. 12. 2009. Na to reagoval předseda vlády, že to je naprostá hloupost přijmout euro 1. 1. 2009.

Moderátor ho upozornil, že nejde o první leden, ale o poslední prosinec, tedy o termín o den kratší než ten, který prosazuje vláda, a ne o rok, jak pochopil on. Na to reagoval předseda vlády dotazem, jaký je v tom teda rozdíl, a když mu Topolánek odpověděl, že šlo o nadsázku, prohlásil, že to teda nepochopil. Oba politici se také vzájemně osočovali z toho, kdo má patent na pravdu a kdo nepřipouští názor druhého. Další zajímavý moment se týkal vyjádření předsedy vlády o nulové toleranci ODS při projednávání zákonů. Na to reagoval Topolánek, že ODS navrhovala množství rozumných zákonů, které neprošly kvůli netoleranci ČSSD a že naopak ODS podpořila 40% rozumných návrhů vlády a nepodpořila jen ty, které šly proti programu ODS. Já se zodpovídám vlastním voličům a ne ČSSD, uzavřel Topolánek tuto debatu. Ve výrocích předsedy vlády se pak daly vystopovat některé trendy, které jsou sice patrné, ale nikdy nebyly na veřejnosti tak zřetelně formulovány. Patrno to bylo především ve výroku o tom, že vláda pod jeho vedením se začala chovat jako menšinová. Předseda vlády tím sice chtěl zaútočit na Topolánka, že odmítl spoluprácí a raději se uchýlil k oné nulové toleranci, ale mimoděk tím prozradil, že stejnou spolupráci pravděpodobně nabídl i komunistům, kteří ji zřejmě neodmítli a tak začala fungovat v Poslanecké sněmovně jejich úzká spolupráce při schvalování zákonů.

Dále tím ovšem také prozradil, že přesto, že existuje koaliční vláda, která získala v Poslanecké sněmovně důvěru díky hlasům menších koaličních partnerů, není pro Jiřího Paroubka spolupráce v rámci této koalice nijak závazná a pokud se mu to hodí, tak se na ní už nebude ohlížet. To vše prozradil jedinou větou o tom, že už teď se vláda chová jako menšinová.

Předseda vlády také svým útokem na Modrou šanci ODS dal nechtěně odpověď na svůj výrok o tom, že ODS jediný program, který má, je dostat se k moci. Podle něj je totiž Modrá šance sice program, ale pro občany nebezpečný. Chtělo by se tak zeptat, jak je to tedy, tak buď má ODS program, který sice mohou ostatní odmítat jako pro ně nepřijatelný nebo program nemá a jde ji jen o tu moc. Stejně tak bychom mohli ovšem zaútočit na sociální demokracii, že jí jde v podstatě o to samé, a také bez konkrétního programu a ČSSD by na tom byla v podstatě o něco hůře než ODS, protože by nebyla schopna v současnosti předložit ani takový konkrétní program, srovnatelný co do obsahu s Modrou šancí.

A příznačná byla odpověď předsedy vlády, když v debatě došlo na toto téma. Podle Jiřího Paroubka se nám daří jako nikdy předtím a není tudíž potřeba nic měnit. Jinými slovy, jede se dál podle starého receptu. Otázkou však je, zda je toto program. Je to postoj o to zajímavější, že to byl právě předseda vlády, kdo volal po předvolební diskusi o programech a idejích a ne po debatě o tom, jak a s kým kdo po volbách bude spolupracovat.

Na otázku moderátora pak odpověděl, že ho to už unavuje vysvětlovat, že do žádné koalice s komunisty nepůjde. Na stejné téma se hovořilo i v části, jejímž hostem by Václav Havel, který sice, jak řekl, už naši vnitropolitickou situaci tolik nesleduje, ale na otázku, proč si myslí, že velká koalice je nehorší řešení odpověděl, že by došlo k uzavření politického spektra a to by podle něj v našem posttotalitních poměrech nebylo dobré.

Na dotaz, zda si tedy myslí, že lepší by byla menšinová vláda s podporou komunistů odpověděl v Paroubkově duchu, že neslyšel, že by ČSSD chtěla jít s komunisty do koalice. Na argument moderátora, že nejde o otevřenou koalici, ale podporu, opáčil, že je tu přece vždy ochotná KDU-ČSL a že těch povolebních možností je víc.

Bohužel Václav Havel se mýlí a Jiří Paroubek poněkud mlží, když říká, že bude hledat podporu napříč celým spektrem. Aby totiž menšinová vláda vznikla, musela by nejprve dostat důvěru a tu by soudě podle prohlášení politických představitelů bez komunistů jen těžko získala, stejně tak jako by se díky jejich podpoře udržovala u moci. A ti za svou podporu rozhodně něco chtěli. Tento pragmatický postoj je pochopitelný u Jiřího Paroubka, který chce zvítězit stůj co stůj.

Méně pochopitelný je u Václava Havla bojovníka proti komunismu, že toto nebezpečí nevidí. A spíše než v komunistech vidí nebezpečí v tom, že primátor Prahy nalévá magistrátní polévku ve společnosti svého stranického předsedy. Jde podle něj sice o pár korun, ale je to ukázka prorůstání politické moci se státní. Toto Václavu Havlovi vadí, ale rozdělování předvolebních balíčků je podle něj v pořádku, protože to projde schvalovacím procesem v Parlamentu. A v této souvislosti se chce Václavu Havlovi připomenout, ono známé dělení medvěda, kdy letos byli úspěšní v podstatě jen poslanci nejsilnější vládní strany, kteří pro v uvozovkách vybojovali pro nejrůznější sportovní kluby a stadiony a další aktivity miliony ze státního rozpočtu.

Tady zřejmě o prorůstání moci politické se státní nejde. Ale to Václav Havel nevidí nebo nechce vidět. Otázkou jen zůstává, proč. Možnou odpověď můžeme hledat v jeho vyjádření o tom, že strany mají být jakýmsi kvasem, ve kterém vznikají myšlenky, ideje a noví lidé a ti mají být obklopeny občanským sektorem, kterému mají naslouchat a ze kterého si mají brát podněty.

V tomto směru je pak asi pro Václava Havla ideálním politikem právě Jiří Paroubek, který opravdu naslouchá prostřednictvím výzkumů svému lidu a dělá mu, co mu na očích vidí. A navíc je v době předvolební ochoten na rozdíl od opoziční ODS naslouchat i Václavu Havlovi, což ho nic nestojí a stejně si nakonec udělá vše po svém Havel Nehavel. I to se dalo vystopovat v novoroční debatě na ČT. Debata tak možná splnila poněkud jiný účel než možná sami tvůrci zamýšleli.