Novinářská etika v případu Gross

Novináři tedy s úspěchem odehráli svou roli hlídacího psa. Tím, jak trvali na vysvětlení případu, zřejmě stanovili nové pravidlo: každý politik by si měl dát pozor, aby jeho majetek nepřekračoval doložitelné příjmy. A pokud je žádán, aby vyvrátil některé pochybnosti ohledně majetku, neměl by se bránit mlžením.

Přesto nemůže pozorný divák celého případu být spokojen. Celá věc má jeden zneklidňující rozměr. Gross zcela jistě nepřišel k penězům úplně průhledným způsobem, při jeho odhalení ale ani média nepoužívala zcela čisté prostředky. Je pozoruhodné se podívat, jaké to vlastně byly. Ďábel se skrývá často v detailech a oním detailem byla v případě premiérova bytu zmínka o tom, jak Grossův věřitel Rostislav Rod přišel ke svým penězům. Byl jedním z šedesáti zaměstnanců Mladé fronty, kteří počátkem devadesátých let převzali kontrolu nad deníkem. Založili akciovou společnost, akcie si rozdělili a pak prodali francouzskému investorovi. Rod konkrétně za devět milionů korun.

Je vlastně divné, že média přešla tento případ mlčením - očividně šlo o vytunelování státního majetku. A navíc, když tolik vadí Grossova podivná milionová půjčka, proč se stejnou nevolí veřejnost - tedy média - neodsoudí půlmiliardový tunel při privatizaci největšího českého deníku?

Na takovou otázku existují dvě odpovědi. První zní zhruba tak, že přece jen jde o starší případ, který byl dokumentován například v České televizi. Proč se tedy vracet ke starým záležitostem - to by člověk také nemusel dělat nic jiného.

Tento argument očividně nestačí. Přece nebylo nutné psát v každých novinách každý den tři strany o privatizaci Mladé fronty. Bylo ale snad možné věnovat dvousloupcový článek připomenutí případu, který se dotýkal Grossovy bytové aféry a který si většina lidí nepamatuje.

Teď se objevuje druhá odpověď přívrženců mlčení o staré privatizaci. Když Gross připomíná privatizaci, fakticky útočí na noviny, které ho chtějí odhalit. Premiér se tak snaží odvést pozornost od svých vlastních hříchů, a proto je jenom správné, když média jeho manévr odmítla následovat.

Jenže i takové vysvětlení je něčím podezřelé. Kdo je vlastně tím bohem, který rozhoduje, jestli udržet přísně kritický pohled na politika, anebo zkoumat také oprávněnost Grossova postoje? Jsou to média sama, která Grosse předem odsoudila a tedy jeho odpovědi považují apriori za nedůvěryhodné. Tady se samozřejmě nabízí otázka, jestli je správné, aby někdo měl ve společnosti takovou moc, že sám určuje pravidla diskuse, do které přitom vstupuje jako jeden z účastníků. Když v této chvíli navrhuje ministr kultury Pavel Dostál zpřísnit tiskový zákon, aby média musela dát prostor lidem, které s nimi polemizují, zdá se to být oprávněné. Samozřejmě se proti Dostálovu návrhu zdvihl odpor. Novináři přece plní svou úlohu hlídacího psa a není správné, když se je politici na oplátku snaží silněji regulovat, aby si příště tolik nedovolovali. Dostálův úmysl je třeba odmítnout, míní média. Jinými slovy, novináři hodlají udržet svou roli hlídacího psa demokracie, i když tím porušují pravidla demokratické diskuse. Stojíme tak před neřešitelným dilematem. Ať se rozhodneme jedním, nebo druhým způsobem, demokracie utrpí. Nebo se to dá říct i jinak - problém nelze jednoznačně rozhodnout a každý může dát za pravdu tomu, kdo je mu sympatický.

Při takovém rozhodování vždy bývá důležitý etický rozměr. Ten je také na celém případu nejvíc pozoruhodný.

Postup Mladé fronty Dnes, ale také dalších médií, třeba Respektu, budil při odhalování Grossova případu od počátku rozpaky. Některé interpretace byly hodně odvážné a vždy v premiérův neprospěch. Média ale především pátrala v premiérově soukromí. To je vždy delikátní záležitost, útok na soukromí je nejúčinnější, byť hodně špinavou zbraní v politickém boji. Oslabený a zoufalý premiér se také domníval, že Mladou frontu Dnes k případu před sjezdem strany přivedli jeho političtí odpůrci.

Skoro jistě se dá říct, že v tom ohledu nemá pravdu. Novináři nesledovali politický cíl, měli zcela jiný motiv. Na mediálním trhu se nejlépe prodávají historky ze soukromí slavných lidí. Na tom je založen úspěch bulváru. Mladá fronta Dnes má status seriózního deníku, někdy však používá bulvární prostředky. Jen dostat soukromí celebrit na titulní stranu si nemůže dovolit, aniž by ztratila veškerou prestiž. Tentokrát se jí to tedy povedlo a její pověst neutrpěla ani v nejmenším. Nic víc, nic míň - pouhá strategie, jak získat čtenáře.

Účel světí prostředky, říkalo jedno z odsuzovaných pravidel jezuitského řádu. Mladá fronta Dnes ho rozvíjí tvůrčím způsobem. Ušlechtilý cíl - být hlídacím psem demokracie - je rovněž dosahován všelijakými prostředky. Když z toho vyplyne jako vedlejší účinek, že se vylepší postavení na trhu, je to jen dobře.

Věřme, že novináři při svém postupu nepodlehli pokušení přejít na temnou stranu síly, jak varují v kinech hrdinové Hvězdných válek.

Politici žádají zákon, který by víc reguloval média. Mají pravdu v tom, že novináři by si skutečně měli víc hledět etiky svého podnikání.