Nová situace. Nikoli „nový život“. Příběh pražské dívky Evy Landové

28. březen 2014

Příběhy 20. století byly v neděli 30. března věnovány bolestným a složitým osudům Eveliny Merové. Ve středu jsme s ní v improvizovaném studiu na Hagiboru natáčeli na kameru dlouhý rozhovor, který podstatně doplňuje starší audionahrávku, archivovanou na serveru Paměť národa.

Evelina Merová se narodila jako Landová roku 1930 v Praze do asimilované židovské rodiny (otcovo původní příjmení znělo Löwy). Říkalo se jí většinou krátce – Eva. V červnu 1942 byla deportována spolu s rodiči do Terezína a v prosinci 1943 do Osvětimi - přežila rodinný tábor, kde však zemřel její otec. V červenci 1944 ji spolu s dalšími ženami a dívkami odvezli na práci do lágrů ve Stutthofu, dále do Dörbecku (dnes Próchnik), kde ženy hloubilyzákopy, a nakonec do Guttau (nynější Gutowo).

Podmínky tam byly tak kruté, že zahynula Evelínina matka Ilsa Landová. Umřela vyčerpáním: „Velmi se změnila. Byla popelavě šedá, prsty na rukou měla na kost vyhublé a špatně jimi hýbala… Maminka se cítila špatně a přála si, aby ji vzali do nemocnice, říkalo se tomu ´na revír´. Lékařka, Maďarka, o které se říkalo, že ani lékařka není, nakonec souhlasila, ale pod podmínkou, že si maminka nechá ostříhat vlasy… A během toho stříhání maminka zemřela.“

Po osvobození lágru se už Evelina do Prahy nevrátila – zjistila, že po smrti je i její sestra, švagr a jejich malé dítě, že se nemá za kým vracet. Lékař Mojsej Ionovič Mer, v té době sloužící u Rudé armády, jí tehdy nabídl, že ji adoptuje.

Evelina Merova s dcerou

Evelina přijala, sama se vydala do Petrohradu (respektive Leningradu), kde v roce 1946 zaklepala u cizích dveří:

„Minulost se mi vracela ve snech… mně tehdy nezbývalo než se – jak to říct? – zapojit do nové situace. Vědomě říkám situace a nehovořím o novém žvotě. Nový život neexistuje. Každý člověk má jen jeden.“

V Rusku pak Evelina vystudovala germanistiku, vdala se, narodily se jí děti – žila tam půl století.

autor: adr
Spustit audio